Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 1

12. října 2013 v 17:37 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jo, lidi... xD Hehe, muhahá xD Prostě jsem kdysi psala povídku... děsná komedie. Pak jsem s tím přestala, bo to bylo na mě už moc šílený. Ale včera jsem si to četla a děsně se u toho nasmála, takže si zasloužíte tu to mít :D :D :D

-Je to dlouhé. Přímo MEGA dlouhé. Taky to vyšlo nad na osm stránek ve wordu.- :D

Děj: Jedna praštěná holka prožívá svůj život. V Ostravě.
Postavy: Alice Svobodová, její rodina, Martin, Lukáš, Marek...
Varování: Místy sprosté slova, ostravský slang. :)
Teorie relativity
  1. Bod - Škola je na hovno
  2. Bod - Můj pokoj je na hovno.
  3. Bod - Moje rodina je na velké hovno
KONEC!
"Hej ty debile!" volá na mě z okna můj kámoš
"Co je vole?" řvu na něj zpětně.
"Jdeš ven?" ječí a už leze na strom, aby se dostal do mýho pokojíku ve druhým patře.
"Nejdu, musím dodělat ten debilní referát!" houknu na něj a prásknu do klávesnice, načež se mi celá práce smaže.
"ÁÁÁÁ!" zaječím hystericky. "Tohle už není možný!"
"Všecko je možný!" houkne na mě Lukin, kterej z okna skáče na moji židli. Uvolňuji mu trochu místo.
"Bohužel…" zamumlám ponuře.
"No nic, kašlu na to, cos říkal o tom venku?" spěšně zaklapnu notebook ( protože kdybych se s tím referátem měla štvát další tři hodiny, asi bych se zabila) a obrátím se na Lukina.
Začne na mě nadšeně ječet a strašně rychle drmolit, že nerozumím skoro nic, ale něco přece pochytím.
"Kámoš… PAŘBÁÁÁÁ…. TED….žrádlo…JOOOO!!!"
"Drž hubu vole!" chytnu ho pod krkem.
"Co je?" sípne.
"Mám v tom kapku bordel, co se žrádlem a u koho to je?" zeptám se a pustím ho,aby se mi chuděra ještě neudusil. To by byla strašná katastrofa, protože bych neměla s kým chodit na pařby, jelikož všichni ze střední jsou tak nechutně slušní, až to bolí.
No co dodat, sípal a chytil se za krk.
"Hele, nesimuluj mi tu, chci odpověd!" otravovala jsem.
"Ufff, nebudu ti říkat debil, budu ti říkat ocelová pěst…"
"Super a s tou pařbou?" znuděně jsem se opřela o futra.
"Žrádlo máme sehnat my, jelikož všichni ostatní shánějí chlast atd. a je to u Filipa."
"COŽE?" zařvala sem, až to zadunělo a všecko se otřáslo.
"KLIDNI SE!" dolehl na mě ječák mé matky, po které sem zdědila hlas. Taky ji někdy řeknu at se klidní, až bude mít jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebo ne, vlastně asi neřeknu, to bych pak totiž neměla kde bydlet…
"Takže je to u Filipa jo… A to si jako vážně myslíš, že tam půjdu?" uchechtla jsme se ironicky.
"A proč ne? Budou tam davy lidí, s Filipem se možná ani nepotkáš a stejně nechápu, proč nechceš chodit na pařby svých bývalých kluků!" na konci věty jsem cítila nevyřčený otazník.
"Děláš si srandu? Já nenesnáším jenom Filipa, já nesnáším jeho dům, zahradu, garáž, auto, příchodní cestu i jeho celou famílii!"
"Proč?" optal se nechápavě a v tu chvíli vypadal ještě natvrdleji, než můj brácha a to už je vážně co říct.
"No tak, Ocelová pěst…" přemlouval mě Lukin.
"Tý jo, tak ty si to s tou Ocelovou pěstí myslel vážně jo?" zasmála jsme se falešně a doufala, že změním téma, třeba co jiného jsme čekala, když jsem tak krutá apod. Ale nic takového se nestalo. Quel domagge…
"Hele, nemysli si, že se ti podaří změnit téma!" vrhl na mě významný pohled.
"Lukáši, já tam nejdu!"
"Hahaha! To se ví, že jdeš!"zasmál se falešně a nebezpečně se mu zablýsklo v očích. Ehm, musela bych se hodně mýlit, pokud by se mi jeho nápad měl líbit…

"Nemyslím si…" utrousila jsem nejistě. Ušklíbl se, přišel ke mně a ještě než jsem stihla cokoliv udělat, nebo uhnout, tak mě popadl, přehodil si přez rameno jako pytel brambor, a už se mnou odcházel po schodech dolů.
"Né, co si jako myslíš, že děláš? Tohle to je utlačování, ohrožování svobody, za to se trestá!" vřeštěla jsem, když se mnou procházel našim barákem (hů, vůbec mu nezávidím ty schody, máme jich tam fakt hodně! I když on si tu dřinu vlastně vybral…) a přitom ho bušila do zad.
Ale ani vřeštění, ani bušení nepomohlo.
"Sklapni!" zahulákala na mě matka, jakmile jsme byli v kuchyni.
"Dobře děláš synku, jen si ji odved, aspoň od ni bude klid!" pochválila ho. Hm, tomu se říká pravá rodičovská láska viďte?
"Dík mami, to potěší!" stačila jsme reagovat ještě na její krutou upřímnost, než mě Lukáš vystrčil ze dveří.
"Tak co, už půjdeš po svých?" vrhl na mě provokativní pohled, i když se přitom musel zaklonit ještě víc, než v Matrixu. Šikula.
"Jo, už půjdu po svých…" vzdychla jsme poraženecky a Lukáš mě hodil na zem.

"Kam ty na to násilí chodíš…" prohodila jsme jen tak, jakoby nic, když jsme šli přes park k Filipově domu. Už při pomyšlení na chvíli, že ho znovu uvidím, se mi dělalo blbě, a tak jsme si to snažila zpříjemnit aspoň děláním si srandy z mého báječného nejlepšího kámoše.
"Ty máš co říkat!" zasmál se a žduchl mě.
"No, vždy to říkám, už zase! Ty jseš chlapče, plný násilí!" provokovala jsem ho. Jenom se na mě zakřenil a dál to nekomentoval. Zvláštní… obyčejně by ještě dodal sto tisíc mluvnických výrazů - nespisovných a ted nic. Co se mu asi tak honí v jeho osmnáctileté kebuli?
Lukáš je starší než já. Asi o pár měsíců, nevím přesně o kolik… Seznámili jsme se na jedné akci pomocí mého dvacetičtyřletého bráchy a od té doby jsme nerozluční. Spojuje nás nejen láska k chlastu, jídlu, sexu, srandě a pařbám, ale i nenávist k rodičům, rodině krom sourozenců - starších, domácím úkolům, škole… a tak dále. Prostě my dva se hledali, než jsme se našli. A musím se přiznat, že v ten den, co jsme se poprvé seznámili jsem se smála tak strašně, až jsem se pochcala… krutej osud co? V necelých šestnácti letech…
Ted už jsem samozřejmě starší, je mi skoro osmnáct. Mno, bez sedmi měsíců…ale to se neřeší ne? Stejně vypadám na víc jak devatenáct, aspoň mi to všichni říkaj, tak to je celkem jedno kolik mi je doopravdy.
"Už jsme tady…" probral mě Lukášův hlas z přemýšlení.
"Úch!" Jo, přesně tohle jsem ze sebe vydala, když jsem uviděla Filipa stát na prahu dveří.
"Tak vás tady vítám!" ušklíbl se.

"Čau kámo!" objal se s ním Lukin a já využila příležitosti a vypařila jsem se do víru dění.
Jo, vážně tady je hodně lidí… V kuchyni je punč a lidi si nalívaji, klábosí na barových židličkách, nebo jenom tak postávají. Taky si tady trojice kluků hraje s dřevěnou vázou z Gangy. Vím to, protože jsme tam s Filipem byli minulej rok. To jsme spolu totiž ještě chodili…Ale to už je dávno. (Naštěstí)
Přemýšlela jsem, co asi tak Filip udělá, až mu tu vázu ti kluci rozbijou a měla jsem škodolibou radost.
Šla jsem dál do místnosti, což byl obývák. Tam to vypadá zase úplně jinak. Lidi tu jsou najebaní jak hovada, přestože ještě není ani půlnoc.
Čtveřice kluků a pár holek tu hrajou závody: "Já vychlastám víc panáku jak ty!" klasika, to jsme tež hráli s bandou… A jsem velice pyšná na to, že jsme tyto závody několikrát vyhrála…
Taky tady je zapnutá Markova moderní LCD televize a samo, že fotbal.
Na sedačce hlásající obrovské nadšení z golu, jsme poznala dva mé bývalé spolužáky a šla jsem si k nim přisednout.
"Nazdar!" zahlaholila jsem.


"Čau…" utrousil s pohledem přilepeným na obrazovku. Potom ale vzhlédl a obličej se mu roztáhl do blaženého úsměvu.

"Jé, čus! Co tady děláš?"
"Sedím?"


"Jo, já myslel, že se s Filipem už nikdy nechceš vidět!" ušklíbl se provokativně.
"Taky sem nechtěla myslíš, že tu jsem z vlastní vůle?" zasmála jsme se.
"Jo, to asi fakt ne…" souhlasil.


"A co jinak, jak žiješ? Jak se ti daří na zdravce?" vyptával se.

"Nic moc, je to těžké jak prase, uvažuju o tom, že přestoupím!" sdělila jsme mu. Jo, vážně přemýšlím o tom, že přestoupím, protože mi začíná docházet, že to nedám. A navíc - doktorkou už se vážně stát nechci. Přemýšlím o PedL, že bych byla učitelkou v mateřské školce…. No, ještě uvidím, času mám dost. Ještě… SAKRA!Už jenom týden a bude škola! A já pořád nemám hotovou seminárku… A nejspíš ji ani nikdy nedodělám, takže jediná možnost je přestup.
"JOOOO!" zařval vedle mě Matěj jelikož naši, nebo ti druzí, případně třetí, dali gol. Vážně nevím, fotbal moc nesleduju, když tak jenom mistrovství, to si vážně nenechám ujít, anebo když hraje kámoš někde v Ostravě.
"Hej, proč si zdrhla!" a jé, Lukin mě našel.

"A ty se divíš? Prej: ,Ani se s nim neuvidíš, no to jsem teda viděla, jak se s ním nevidím, beztak si to věděl, co???" zaútočila jsem na něj.
"Ehm… Alice…"
"Co chceš a vůbec, odkdy mi řikáš celým jmé... uch!" jo, přesně to jsem dělala, protože Lukáš mě upozornil na Filipa stojícího hned vedle něho. Ted Lukáš postoupil do zadu a snažil se nenápadně vypařit (mezi náma, je nenápadný jako žirafa v antarktidě) a Filip se posunul vpravo místo něho to znamená, že jsme byli přímo naproti sobě a já se dívala do těch šedomodrých očí a na malou vteřinku chápala, proč jsme s ním vlastně chodila.
Ale pak jsem se vzpamatovala.
"Jsem rád, že jsi přišla… chtěl jsem tě vidět…"
"Já bych nepřišla, to můj údajný nej kámoš mě tady dokopal!" vrhla jsem významný pohled na vzdalujícího se Lukáše a viděla, jak se zazubil. Teda až já s ním skončím, tak ty zuby nejenže mít nebude, ale ani si nebude pamatovat, že nějaké kdy měl!!!
"Stejně jsem rád, že tě vidím." Přiznal.
"No, aspon jeden z nás!" odfrkla jsem si a snažím se o znudění výraz, ale ani náhodou mi to nejde, PROOOČ!
"Al, proč si taková?" optal se mě a do klidného tonu dal podtón lítosti.
"Filipe, já… tohle to už je za náma a já už to nechci prožívat znovu, chápeš? Prostě …" chtěla jsem pokračovat, i když vůbec netuším jak, ale přerušil mě.
"Já tě taky nenutím to prožívat znova, jen …"
"Jen co…?" vyhrkla jsem netrpělivě. Nemohla jsme se zbavit pocitu, že at řekne co řekne, nebude se mi to líbit.
"Chci abychom byli kamarádi a mohli se normálně vídat." Dokončil nakonec. "Chyběla jsi mi…" dodal. V normálním případě bych řekla, že on mi nechyběl ani náhodou, ale ted jsem nějak nemohla… On v sobě mě něco, co mi zabraňuje se k němu chovat hnusně bez toho, že bych toho později litovala. A i když jsem s tím dělala všecko možné, stejně mi to nebylo nic platné. A měla jsem na něho děsný vztek, že mu to nedokážu říct ani ted, po téměř dvou měsících rozchodu.
I když je fakt, že ode mě bylo hnusný, že jsem ho nechala na začátku prázdnin, ale podle všeho tím nebyl nijak extra zdrcený. Nebo to tak aspoň nevypadalo, když se na pařbách plazil po jiných kočkách a exhibicionisticky tančil na stole. Tohle mi říkal Lukáš. Já teda nevím, jaká je pravda. Koneckonců, Lukin to mohl úplně v pohodě překroutit a říkat to, co se hodilo do krámu Filipovi. Tím nechci říct, že by mi to nějak vadilo. Já o něho totiž nestojím ani jako o kamaráda, i když sama nevím proč a proč se ho vlastně tolik straním.
"Čekáš, že řeknu, že jsi mi taky chyběl, a že si mi to v podstatě sebral z pusy, že chceš abychom byli kamarádi?" zeptala jsem se ho a byla velmi zvědavá na odpověď. A taky jsem s cítila kapku provinile, že ho tak dusím, ale prostě mi to nedá.
Mírně se usmál.
"Čekám, že mi řekneš pravdu, jako jsi vždycky říkala, přestože byla sebehorší a toho si na tobě vážím." Dobře z toho vykličkoval. Ale není pravda, že bych mu vždycky říkala pravdu až byla sebehorší. To ne. Někdy jsme mu lhala, jako když jsem nechtěla aby věděl, že moje mladší ségra je na to dost hrozně psychicky a kvůli tomu jsme hotová i já. Né, že by to nepochopil, spíš by to rozmazával. Nenechal by to jen tak být, ale snažil by se mi pomoct různými radami jak z toho ven, což je moc fajn, když o to stojíte. Ale když nestojíte o nic víc, než o trochu klidu, blízkosti toho druhého a pochopení, je to děsně otravný.
"Jo, to jo…Ale v tom případě bych ti musela říct, že ty jsi mi nechyběl…" nesnáším fotbal. Ted se asi nebudu dívat ani na to mistrovství. Konečně jsem se odhodlala mu říct pravdu, i když děsnou, a zrovna mi to musí pokazit ti kreténi, kteří řvou jak na lesy, že je GOOOOL….
"Promiň, co jsi říkala?" optal se mě s úsměvem, když se utišili. Vy si jistě říkáte, však co tak to řekni znovu ne….
Problém je ale v tom , že já to podruhé nedokážu! Nedokážu se dívat do těch jeho citlivých šedomodrých duverivych očí a bezcitně říct, že ne.
Takže co mi zbývá?
"Dobře…Budeme kamarádi!" rozhoda jsem se a vesele se mu podívala do očí. Naneštěstí už mě zná nějaký ten pátek a neskočil mi na to.
"Al, pokud nechceš, já to pochopím!" ujišťoval mě. Jo, stejně jako pochopí ten rozchod? Tak to bych se teda dočkala…
"Ale ne, fakt chci, abychom byli přátelé!" ujišťovala jsem ho zase . Chvilku se na mě nedůvěřivě díval, ale po mém vytrvalém úsměvu jsem ho přece jen přesvědčila.(Ne že bych chápala, proč se o to tak snažím…) A přátelsky jsme se objali.
V tom jsem uviděla Lukáše, který se na mě zubil a ukazoval mi vztyčený palec. Ale kupodivu mě to ani nenaštvalo. Cítila jsme se totiž v Filipově blízkosti klidně a bezpečně, ostatně jako vždycky. On mi dával vždycky pocit jistoty a lhala bych kdybych tvrdila, že když jsem ho dobrovolně ztratila, tak že mi to nechybělo. Ovšem to z něho bylo jediné, co jsem postrádala.
Když jsme se konečně pustili, bylo mi na jednu vteřinu líto, že už s ním nejsem, ale okamžitě jsme se toho zděsila a otravnou myslenku zavrhla.
"Můžeme někdy zajít ven!" navrhl.
"Jo, to můžem…" přikývla jsem a sklonila hlavu.
"Dobrý?" zeptal se.

"Jo, proč by ne!" trhla jsem rameny. "Tak zas někdy!" mávla jsme na něho a viděla, jak mě smutně pozoruje. Sakra já toho Lukina zabiju!!!
"Pojd!" zavrčela jsme na Lukáše hrozivě, chytla ho za ruku a jako malého smrada ho vytáhla ven.
"Co si to jako o sobě myslíš, tys nejenže věděl, že se s ním stoprocentně setkám, ale ty ses s ním domluvil co? Požádal tě, abys mě přivedl! A tys mi v poho nakecal, že se s ním vidět nemusím přestože jsi věděl, že to je stoprocentní lež!" ječela jsem na něho.
"Ale no tak, uklidni se, přece to nebylo tak hrozný ne? Vždyť jste se usmířili!"

"Nebylo tak hrozný? No tak to se vsad, že bylo! A vůbec já se s ním usmířit nechtěla, on mě k tomu psychickým vydíráním donutil!" vřeštím jak na lesy a je mi jedno, že nás možná Filip slyší.


"Psychickým vydíráním, děláš si srandu?" zasmál se.
"TO NENÍ K SMÍCHU!!!"
"Ali, ale on ti říkal že chce, abys k němu byla upřímná a potom se tě ještě ptal, jestli to je fakt pravda. Mohla si z toho vycouvat, tak proč si to neudělala, když je ti tak moc proti srsti?"
Hm, tak tímhle mě dostal. Nemám vůbec páru, jak mu odpovědět.
"Jo, jenomže… víš já mám strach, že se bude chtít vrátit…" odpověděla jsme popravdě.

"Že mu nebude stačit jen kamarádství. Viděla jsem, jak se na mě díval a čistě kamarádský ten pohled fakt nebyl. Vím, že si nás chtěl usmířit, protože ti na něm záleží a vůbec…. Jenomže já bych možná nenašla odvahu mu znovu říct, že už s ním být prostě nechci, stejně jako jsem nenašla odvahu mu říct, že bude lepší, když nebudem ani kamarádi…"

"Al… to je mi líto…" omlouval se zkroušeně.


"Zapomeň na to, už se stalo…" mávla jsme rukou. "A kdo ví, možná že to kamarádství s ním nebude tak hrozné!" dodala jsem s nehraný úsměvem.
"Jo… Tak pojď dovnitř, někoho ti chci představit."
"Ehm… koho?" zvedla jsem tázavě obočí.
"Nej kámoše od tvého bráchy!" ušklíbl se. Rozesmála jsem se.
"Už zas?"
"Jo!" spolu jsme propukli v neuvěřitelný chlamec, přestože jsme vůbec nevěděli proč.
"Znám ho?"
"Od vidění určitě, ale brácha nenašel čas ti ho ještě představit, protože si vždycky někam zdrhla bud ty, nebo on."
"Jo, takže na sebe máme fakt štěstí!" ušklíbla jsem se ironicky.
"Jo, dalo by se to tak říct!" oplatil mi škleb.
Šli jsme teda zpátky do domu a procházeli různé místnosti a mávali na lidi, které známe. Když jsme všechno prošli nejmíň třikrát, tak už se Lukáš doopravdy naštval.

"Sakra, kde vězí!" zahřměl.
"Kdo?" zeptal se ho nějakej kluk.

"Martin!"

"Jo, ten šel asi chcát…"
"Sakra, chceš mi namluvit, že chčije půl roku?"

"No to ne, ale je tam řada jak piča…"
"Aha, jo tak… Al, né, že zas někam zdr…Sakra ona už tu není!"
"Kdo?!" zeptal se ho jeho kámoš. Ale já u téhle zajímavé debaty nejsem, protože jdu chcát.
Ale řada není, což je potěšující když uvážíte, že se mi chce už od odchodu z domu.
Tak jsem se teda vychcala, umyla ruce a u zrcadla stihla zatančit Káju Gotta - Trezor. A zazpívat.
Bohužel tam přišla nějaká pipina a vrhla na mě tak děsnej pohled, že jsem ji měla chut poslat do…
"Jdi někam!" vybafla sem na ní a ona se urychleně hnala na hajzl.
Pak jsme vyšla, ale furt si zpívala a tančila, protože jsem HEPYY!!
A toho se musí vyžít ne? No a jak sem tak tančila před tou horou lidí, z níchž většina se na mě čumí jak na naprostého dementa a radši mi uhýbají z cesty, tak jsem dotančila až k pánským hajzlům, ale jelikož jsem zrovna u závěrečného konce nevšimla si, že z hajzlu pochoduje jeden chalan, který si mě očividně taky nevšiml (to už je co říct), bo se s někým bavil a tak jsme do sebe narazili plnou silou, čelním nárazem.
Oba jsme vykřikli pár sprostých nadávek.
"Sakra, kterej kretén!" on.
"Doprdele už se tu nemůže ani tančit?!" já.
Pak jsme se na sebe ale podívali. Nepředstavujte si nějakej románek typu: "Ach, on má tak krásné oči!" a dívali se na sebe pět minut a potom spolu odešli jako štastný pár a zůstali spolu na věky věkům…No FUJ! Tak z tohohle se mi udělalo celkem kvalitně blbě.
Ne, my se na sebe dívali sotva dvě sekundy.
"Jé promiň, já nevěděl, že někdo jde!" omlouval se.

"Né, to já si nevšímala okolí a tančila Káju Gotta!" po tomhle výstupu jsem se rozchechtala jak chechtací pytlík.
"No nic….jakže se jmenuješ?" snažím se předstírat normálního člověka.

"Jo… mhm Martin!"


"Těší mě, já jsem Alice, ale klidně mi řikej Ali!"
"Tak dobře Ali!"
"Můžu tě pozvat na drink jako odškodnění za to, že jsem tě shodil?" mile se na mě usmál.
"Jistě!" souhlasila jsema tak jsme šli k baru.
Kopli jsme do sebe několik panáků wisky a když byli v povídací náladě, jakože mám pocit, že ani on není nijak mlčenlivý, stejně jako já, tak jsme se rozkecali tak, že si málem řekli svůj životopis.
Já jsem mu říkala, že dělám zdravku ale asi přestoupím, bo mě to nebaví. On se mi zase svěřil, že ted bude nastupovat na nějaké gymnázko jako učitel chápete to? Ale tak co, stejně se s ním dost dobře kecá.
Pak začal hrát nějakej ploužák a tak jsme se oba ve stejnou chvíli zeptali, jestli jdem tančit.
Takže samo, že jsme šli. Viseli jsme na sobě a kecali také hlášky, že jsem z toho nemohla.
(Já - sloni honí veverky! On - kukačka se mě ptala, kde jsem nechal vlasy! My - HAHAHAHAHAHAHA)
Ostatní nás okřikovali at ztichneme, že to je ploužák a tím pádem romantika, ale my se furt chlamali jak postižení až jsem spadla na zem a on na mě, ale ani to nám nezabránilo v řvaní smíchy na celý barák.
A takhle nás našel Lukáš. Ale naneštěstí nebyl sám, byl s ním Filip. A tím smutným pohledem a vyčítavýma očima mi došlo, (je to k neuvěření, že mě něco došlo v hodně napitém stavu) že se pořád nevzpamatoval z toho rozchodu, a že si o mě myslí, že jsem děvka a potvora. Tse! Je fajn teda, že to ignoruju a chlamu se furt dál jako postižená. Martin ani nepochytil, že za náma někdo stojí a čumí na nás.
"Tak už jste se stihli seznámit!" konstatuje Lukáš nevěřícně.


"Jo, a co jako?" vyprostila jsem se zpod Martina a zamířila k Lukášovi, který si mezitím sedl na barovou židli.
"No, to je ten, kterého sem ti chtěl představit!" šklebí se jak kokot.

"No, já se sním srazila u hajzlů…" povídám a přitom čumím, jak se Martin s námahou zvedá z parketu a míří k nám.

"Čau Lukin!" plácli si.

"Nazdar brácho, tak už se konečně znáš s Al, kterou sem ti chtěl, i Honza, představit tak dlouho!"
"Jo, jo!"

Tak jsme tam tlachali o naprostých zbytečnostech ještě HODNĚ dlouho a potom se sebrali a šli dom, jak z nás vyprchal chlast.
Lukáš mě šel doprovodit - koneckonců bydlí vedle mě a Martin domů.
"Alice, vzbuď se!" řve na mě se smíchem můj brácha. Jeho hlas poznám i v noci, i v ožralosti, i když by byl kosmicky změněný. Má tak strašně zapamatovatelný hlas, že to ani není možné. Prostě si ho každý pamatuje a tak se někdy stává, že ho na ulici zdraví lidi, které vůbec nezná. Ale je fakt, že je tak děsně zapomnětlivý, že se mu to vykouří z hlavy. Tuhle vlastnost mám po něm.
A co mi zbývá, než vstát?
Tak jsem se vyhrabala z ultra maxi pohodlné postýlky do zataženého rána.
"OBĚĚĚĚD!" ječí dole mamka. Uhm, tak dobře, do zataženého poledne, ale to není tak strašný, když jsem šla spát tak ve čtyři ne?
"DĚLÉÉÉJTÉÉÉ!!"
"Už jdeme maminko!" zavolal dolů se smíchem Honza.
"Rychle na sebe něco hod a pojd, at se nezblázní!"
"Tak jo.." povzdechla sem si a natáhla modrý šustky a červený tílko.
"Sekne ti to!" vztyčil brácha na můj vzhled palec.
"Haha! Neberu to, že je to děsně vtipný, ale zeptám se proč mi to jako řikáš, když poklony neskládáš ani svý holce!" ptám se ho, když tapkáme po schodech dolů. Mno, skáčem!
A je to fakt. Vážně neskládá poklony ani svý holce, protože mu to příjde moc trapný a ohraný. On ty poklony skládá jinak, ale to by v sourozeneckém vztahu působilo "lehce" nechutně a navíc incest je nezákonný.
"Náhodou jo!" ohradil se. Ušklíbla sem se.
"Orgasmem, co?"
"Pche, vůbec nerozumíš romantické duši!" ohrnul nos. Rozesmála jsme se tak, že jsem zakopla o poslední schod a rozmázla se na podlaze, ale to mi nebránilo se chlámat v klidu dál.
"Ehm, Ali, není ti nic?" Cože? Ten hlas znám! Ale odkud? Hm… přemýšlej… Ali zapoj mozek! Jo, už vim! Martin! Ale … MOMENT!
Zvedla jsem hlavu, abych si mohla potvrdit, případně nepotvrdit domněnku.
"Jo je…" zamumlala se. Sakra, mam ho zabít?
Ale asi to nepochopil a podal mi ruku. Odmítla jsem ji a vstala sama, ale to sem neměla dělat. Asi jsem si přitom pádu nějak poškodila kotník, nebo něco, že jsme se neudržela a spadla jako hruška. Naštěstí ale bráchovi do náruče, né jak je ve všech romantikách, do nastaveného náručí mého milovaného och, jak romantické! Ale nic, zpět k pádu.
"Ségra, v klidu ok? Já vím, že seš z Marti tak nervózní, že to jde jen těžko uskutečnit, ale nesmíš to dávat tak najevo!" podotkl vtipně brácha…
"Brácha nefantazíruj!" odbyla jsem ho a zkoušela se postavit na vlastní nohy. Bohužel neúspěšně.
"Segra nech toho, nebo si ještě zlomíš ruku!" okřikl mě Honza po pátém neúspěšném pokusu, kdy jsem nespadla na bráchu, ale nalevo od něj a ruka se mi přitom nějak divně zkroutila. Naštěstí mě ale zachytil a nevrazila sem do zábradlí.
"Já ale nemám zlomenou nohu!" protestuju.
"Jo, ta co?" ušklíbl se brácha jízlivě.

"Mam nateklej kotník, to už se mi přece stalo…" zabručela jsem.
"Tak jedem na pohotovost…" zavelel brácha. Zahulákal něco do obýváku a pak se obrátil na Martu.
"Jdeš s náma?"
"Jo,"
"Fajn, aspon ji budeš dělat společnost!" ušklíbl se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allisa Allisa | 19. října 2013 v 15:09 | Reagovat

Tak to je fajnový :D chci pokračování !!  :D

2 Allisa Allisa | Web | 19. října 2013 v 15:09 | Reagovat

takže tak :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama