Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 2

22. října 2013 v 6:58 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jooo, Allisa si jí přála, tak ji máš mít :) Akorát není tak dlouhá, je naopak o moc kratší.

  1. Nesnáším nateklej kotník
  2. Nesnáším berle
  3. Nesnáším svýho bráchu.
Ten kokot mě sakra nechal trpět cestu s ním! Teda, nebylo to přímo utrpení jako takové, ale zjistila jsem pár chytrých věcí.
A to, že je nesmírně ukecaný.
Že i já jsem nesmírně ukecaná.
A konečně - že je vtipný. Jako ale to není plus. Není to mínus jo, ale plus to taky není, protože není vtipný kvůli hláškám, ale kvůli toho jaký je to debil. Mno ono si řikáte možná, však to je fajné! Aspoň s ním je sranda a navíc, když jsi debil, tak proč ti to vadí, že? Vždyť si taky debil! No, ale tady jde o to, že mě to nevadí, mě to přivádí do rozpaků. Přece jenom nezapomínejte na to, že to bude učitel a pokud se takhle bude chovat i v hodinách, tak ho asi brzo vyfakujou a vůbec. U všech bych se nejmíň posrala smíchy, ale u něho to prostě nejde. Nejde o to, že bych se nesmála, to jako smála, ale nebyla to ta vtipnost v pravém slova smyslu…
No nic, už kecám hovna…
A ten kotník a berle jsou snad jasný… Bolí to jak prase a navíc nesmím nejmíň týden kotník namáhat, takže poslední týden prázdnin v čudu. A to sem se sakra těšila, jak si ho s Lukinem užijem, jak budem chodit na pařbyýýý a hovno.
Achjo…
Ale co už…
Právě ted jsem na netu a vyhlížím si nějakou školu. Je už trošku pozdě, takže se mi kapku minimalizoval výběr, ale to mi nevadí. Na nějaký gymnázko bych stejně nešla.
Přemýšlela jsme o Konzervatoři, ale to bych musela na zdravce vydržet ještě rok a to bych jakože fakt nepřežila, to mi věřte.
NO a jak tak surfuju po tom netu, tak sem našla jednu takou vyhovující. Soukromka, PedL.
Mno, nejsem si jistá, jestli se chci stát zrovna učitelkou, ale to sem si nebyla jistá, ani u té zdravky, tam jsem šla z čistého rozmaru.

"Tati?" volám dolů.
"No?"
"Přijd sem na chvilku!"
"Tak přijd ty sem, máš mladší nohy!" jo, typiko výmluva. Žádný rodič si nepřizná, že se mu prostě nechce.
"Momentálně mám jednu nepoužitelnou!"
"Tak jo…" a pak už jsem jenom slyšela dupání a těžké oddychování a potom jak vrazil ke mně do pokoje.
"Taky jsme tu nemuseli dělat tolik pater!" zasýpal. No sakra a na mě si stěžuje!
"Aspoň už víš, jak se cítím já. Pojd sem!" přilákala jsem ho ke kompu, kde mám načtenou stránku té školy.
"Co to máš…" mhouří oči na obrazovku, jako proti slunku.
"Co je, špatně vidíš?" drcla jsem do něj. On mi to oplatil, ale kapku silněji než já a málem sem přepadla dozadu.
"Jééé!" vyjekla jsem ale tatu to vůbec nezajímá. Ani v nejmenším. Typiko…
Ještě asi stolet se čuměl do kompu a já už málem mrtvá nudou usnula na stole, když se ke mně konečně otočil.
"Ty chceš být učitelka," zeptal se tím nejabsurdnějším hlasem, který existuje. Něco jako kdybych mu řekla, že přestávám pařit a začínám se chovat jako pravá zodpovědná dáma pravidelně se učit a bla bla bla… Ale počkat! On se na to vlastně ptá! No, tak trochu. Nechci tím říct, že učitelé nechlastají, přece jenom znám Martina, ale zodpovědnost a kecání hoven k tomu asi nepatří…
"Ehm… ne, teda… asi… já… možná, nevím… snad!" zařivě se na tatku zubím a snažím se tím zakrýt fakt, že pronesení téhle extrémě složité věty jsem dokázala, jak moc velký debil jsem a jak moc se na tu práci nehodím se svými absolutně nedokonalými vyjadrovacími schopnostmi.
"Jo, jasně…" ušklíbl se tatka.
"Takže dejme tomu, že si ještě nejsi jistá, stejně jako si nebyla s tou zdravkou -"
"Ale zdravka byla úlet, to nemůžeš brát vážně!" namítla jsem okamžitě.
"Jo, a PedL. Je co? Vážné rozhodnutí?" ušklíbl se jízlivě, ironiky a já ještě nevím jak, prostě hnusně.
"Tati netvař se tak, vypadáš jak debil…" hlesla jsem se znuděným výrazem.
"No, přesně o tomhle mluvím. Zdravotní škola aspoň nemohla ovlivnit ostatní, aby zůstali na psychickém vývoji v 17 letech. Ve tvých letech."
"Ale já přece nikoho…" dal před mě ruku, jako znamení stop. Naštvaně jsem se na něj koukla.
"Dobrá. Budu platit 16 litrů školného za školu, ze které za rok nejspíš vypadneš, ale mám jednu podmínku!" namířil na mě ukazováček a já hlasitě polkla, že to muselo být slyšet aji v přízemí. A sakra, tohle bude zlý…
"Nechci na tebe slyšet jedinou stížnost!" zamračil se. Zamračila jsme se taky, ale hned bláznivě rozesmála.
"Haha tati, vtip jak noha. Co dál?" zlomyslně se ušklíbl. Ájé, on to asi fakt myslí vážně. Hele klídek, to zvládneš, stačí jenom učitelům zacpat hubu, nebo je podplatit.
Vrhla jsme na tatku zářivý pohled.
"Dohodnuto!"
"Vážně? Ty neprotestuješ, neječíš, nenadáváš jako dlaždič?!" vypadá tatka mírně zmateně. JO, taky bych byla! Holt si musí zvykat, že má doma dceru plnou překvapení!
"Jo, tak teda jo…" konečně odešel z pokoje. Hned jak za sebou zavřel dveře, uslyšela jsem bouchnutí. A potom další a další, jako by něco těžkého padalo ze schodů…
Rychle jsme se vyřítila z pokoje a čuměla dolů, co se stalo.
"Ééé tati, si v pohodě?" houkla jsme na něho nejistě.
"Mám zlomené žebra, krčí páteř, nohy, ruce, otřes mozku, ale jinak to jde, dík za optání!" zakřenila sem se.
"Tý jo, tady se ty zlámaniny nějak množí!"
"Jak cip…" mumlal, ale to už k němu přibíhala mamka. Zavřela sem zase dveře od pokoje.
No tak fajn, podepsat smlouvu se mnou pojede asi mamka….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama