Deník Mary-May 6

22. října 2013 v 14:34 | Áj em |  Deník Mary-May

A pak jsem zaslechla rozhovor.



"Cyndie, i kdybych měl tu společnou aktivitu vymyslet, tak spolu vycházet budeme. To ti slibuju," řekl až moc rozhodně. Skoro urputně.

"Jo..." řekla mamka tiše. Zněla, jakoby plakala.



No, rozhovor. I jedna věta a mamčino slovo mě dost vyděsilo. Mamka kvůli mně brečela?! To je děsná představa.

A fakt, že se kvůli mně bude Filip snažit najít nějakou aktivitu tak urputně je ještě horší. Představa chvil, jak děláme něco naprosto stupidního a pro nás oba odpudivého jen proto, abychom uspokojili mamčin rozmar se mi v hlavě rozbíhala jako nějaký film. A rozhodně jsem z ní neměla radost. Bylo to totiž trapný. Trapnější, než jeho dnešní pokus. O moc horší a o moc nesnesitelnější. Sakra. Doufám, že to zůstane jen představa...





"Tak, co ráda děláš?" zeptal se mě o dva dny později, když jsme spolu byli konečně sami. Mamka šla nakupovat a po chvílích nuceného přemlouvání z mamčiny strany jsme s Filipem blahosklonně souhlasili, že zůstaneme doma a propásneme ty "úžasné" nákupy. Och, jaká ztráta.

Pili jsme kafe. Málem jsem si ho po té otázce vylila do klína, jak jsem se lekla. Naprosto nemístná otázka. Sotva se za mamkou zavřou dveře, on už kutí plán, jak ji uspokojit. Nemístný. Neetický. Nechutný.


"Jsem sama," vyhrkla jsem z náhlého zlomyslného popudu.

"To nám moc nepomůže," podotkl s lehkou ironii.

"Ráda čtu knížky," řekla jsem v klidu a nenechala se vykolejit jeho protivným výrazem.
"Dobrá. Budeme si tedy navzájem předčítat naše oblíbeně pasáže z nějakých úchvatných knížek," řekl ironicky.

"Proč ne, nejsem proti," usmála jsem se důležitě.

"Obávám se ale, že ty moje budou obsahovat jen biologii," zakřenil se na mě.

Pokrčila jsem rameny.

"Každá knížka dobrá. Alespon se něco nového naučím." Po mojí odpovědi, jsem se zastihla ve škodolibém uspokojení, že jsem ho tak vykolejila. Očividně mu má odpověd a povolnost k této činnosti nebyla zrovna vhod.
"Dobře, řeknu to narovinu," vyrazil ze sebe napjatě a nervozně poposedl.

Pozvedla jsem obočí.

"Rád bych dělal nějaké aktivnější činnosti. Myslím, že při těch se lidé lépe poznají, než při čtení knížek," odmlčel se.

"Co máš na mysli?" zeptala jsem se a dál klidně upíjela ze své kávy. Vyvíjelo se to líp, než jsem čekala. Sledovat jeho bezradnost mi opravdu poskytlo zadostiučinění z HT.

"Mám na mysli... sport."

Nakrčila jsem nos.

"Nemáš ráda sport?" zeptal se znepokojeně. V duchu jsem se ušklíbla.

"To není ten přesný výraz."
"Tak?" pobízel mě netrpělivě.

"Nesnáším ho."
Ticho. Nevěřícný výraz.

"Nesnášíš ho?"

"Jo."

Ticho.
"Proč?"

Pokrčila jsem rameny. "Podle mě je to zabíjení času pro primitivy, kteří jsou natolik neschopní se zabavit duševní činností, že potřebují..." náhle jsem se zastavila ve své nadmíru intelektuální větě, protože mi došlo, že to je vážně hnusné. A jeho pohled mi to taky dostatečně jasně naznačoval. "No, moc mě neoslovuje," dořekla jsem.

Filip se šklebil.

Filip vypadal skoro zoufale.

Nechtělo si mi už dál mučit Filipa.

"Mám ráda jízdu na koni," řekla jsem jemně.
"Vážně?" upřel na mě štěněcí nadšené oči. Pak se zakaboněl. "Neumím jezdit na koni."
"Můžeš se to naučit."
Chvíli mlčel.

"Pokud samozřejmě chceš," dodala jsem.

"Jo, chci..." řekl, ale znělo to tak nepřesvědčivě a vypadal tak neštastně, že bych mu nevěřila, ani kdybych chtěla.

"Nehraj to na mě," zavrčela jsem.
"Ty se mnou nechceš najít žádnou činnost," řekl najednou upřímně. Překvapil mě ten ton i jeho tvář.

"Ale jo, chci," odporovala jsem mu, "akorát ne sport. To je celé. Vážně," přesvědčovala jsem ho, ani nevím proč.
"Nehraj to na mě." zavrtěl hlavou. Zaraženě jsem mlčela. Pak jsme oba vybuchli smíchy, protože bylo jasné, že to řekl schválně.

"Takže co?" usmála jsem se.
"Já nevím..."
"Proč nemáš rád knížky?"
"Mám rád knížky. Ale není čas je číst."
"Se mnou ho mít budeš," namítla jsem.
"Ano, s tebou ano," souhlasil neochotně.
"A pak kdo tady nechce najít společnou činnost!" naštvala jsem se. Jen mávnul rukou.

"Tak o co jde!" Vyhrkla jsem naštvaně. Jeho flegmatický přístup mě vážně naštval. To ON se má snažit najít aktivitu, ne já. Po tom fakt netoužím.

"Nezdá se, že bychom měli něco společného..." vypadal opravdu zdrceně. Zíral do stolu.

"Ještě mám ráda plavání..." překvapila jsem ho jemností svého tonu.

"Ehm... jo?" usmál se.

"Jo," přikývla jsem. "Je ti to vhod?" zeptala jsem se upjatě. Zamračil se.

"Co tím myslíš?"
"Ten tvůj pohled mluví za vše," zavrčela jsem.
Chvíli bylo ticho.
"Nechci s tebou být nepřítel. Doufal jsem, že spolu budeme vycházet."
"Jo. Kvůli mamce."
"Ne jen kvůli ní!" naštval se.

"Jo! Jenom kvůli ní! Slyšela jsem vášrozhovor! Řekl jsi, že i kdybys měl společnou aktivitu vymyslet, tak ji budeš mít!" vybuchla jsem.
"No a? Co ti na tom tak vadí? Aspon tě neignoruju ne? Víš kolik chlapů by tě jednoduše ignorovalo?!" navztekal se.

"Aby se dostali k mojí mamce, že?" řekla jsme s chladným poznáním. "Samozřejmě." Sedla jsem si a zakousla se do toustu s máslem.
"Co ti na tom vadí?! Je to tvoje mamka! Fajn, dělám to kvůli ní! No a?!"

"No a?! ... Co mi na tom vadí... ty nevíš jaké to je když ti do domu chodí desítky chlapů, aby tě učili jenom proto, že by mohli být blíž k mamce. Žádný z nich mě ani neviděl! A už říkali, jak jsem hodná a určitě skvělá... po ní... Nevíš, jaké to je, když se celý život kolem tebe motají lidi, aby se dostali k ní... jako k nějaké celebritě...Neznáš ten pocit, když tě tolik dnů ignoruje, prostě proto, že má na práci něco daleko důležitějšího. Celé dny, celé noci... týdny měsíce... den po dni, kdy jsem na ni čekala do půlnoci.. do jedné, do dvou... byla jsem malá víš, bála jsem se v tom velkým bytě... a ona si to prostě neuvědomovala... a ted..." vydechla jsem.



"Ted mě odvedla do cizí země stovky kilometrů daleko, aniž by se mě předem zeptala... a TED dělá, že se o mě zajímá. Vymáčkne slzy a všichni ji leží u nohou, bezvýznamný můj názor. Ale tak to bylo vlastně vždycky. Takže by mě to nemělo tak překvapovat. A ano je to moje roditelka, ta samá, která řekla, že jsem byla... omyl... výplod nechráněnýho sexu. Takže se nediv, že mi vadí, že se o mě zajímáš jen kvůli ní, protože... víš, už jsem dost stará na vlastní rozhodnutí. A já to rozhodnutí chci... už to tak bylo dostkrát na to, aby to tak bylo znovu..." uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rychle jsem je setřela. Nebylo to sice moc nenápadné, ale... Filip se na mě díval tak zaraženě, jak jen mohl.



"Dobře..." přikývl. "Nechám tě, pokud chceš. Když budeš... chtít si promluvit, zajít na koně... nebo mi něco přečíst... tak jsem tady," řekl potichu.

"Jo... a Filipe... neříkej ji to. Zdrtilo by ji to. Neumí se vypořádávat s takovými situacemi..." řekla jsem.

"Jo, jasně..." odešel od stolu. Já ven. Byla jsem na pokraji pláče.



Tolik emocí kolik ve mně bylo... to jsem si ani neuvědomovala... věděla jsem, že tam jsou, ale naučila jsem se s nimi žít a nikdo se neptal, nikdo na to nenarážel... až Filip. Nevím, jestli ho mám nenávidět, protože to slyšet nebo proto, že mě pochopil... nebo se tak alespon choval. Ale... jsem mu... z části... trochu... vděčná.





---
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 fialova-panenka fialova-panenka | 31. října 2013 v 15:20 | Reagovat

to si zachlechla tak dlouhý rozhovor?

2 Áj em Áj em | Web | 31. října 2013 v 22:34 | Reagovat

Přečti si víc, než jen jednu větu a pochopíš to :P

3 Hope Hope | Web | 6. listopadu 2013 v 19:02 | Reagovat

tisíce kilometrů je přesnější výraz ;o)
a jinak...já ti nevím...líbí se mi, jak píšeš, jenom asi pořád čekám, až se něco stane...samozřejmě, děje se tam spousta věcí, to vím =o) jen jsem občas trochu zmatená? ztracená? nemůžu najít ten správný výraz =o)
btw. jak dlouho že je v ČR?
doufám, že si najde nějaké kamarády, začne chodit ven a tak =o) protože zatím mi její život přijde trochu osamělý, což chápu, je v cizím městě, cizí zemi, neumí česky...je to těžké, ale věřím, že to překoná =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama