Deník Mary-May 5

10. října 2013 v 14:05 | Áj em |  Deník Mary-May

Týden uběhl a já žiji! Milý deníčku, drahý Harolde, jsem šťastná, že už se trmácím autem zpět do Ostravy.



Za sebou necháváme nádherný kus přírody a pro mě dost útrpných vzpomínek. Krom Davida. Sedím vzadu ve Filipově autě a vedle mě je David. Já zírám z okna a on zírá na mě. Cítím to. A taky vím, že se mu líbím, ale fakt netuším, co od toho čeká. Snad nic, potřebuji se nejprve trochu zaklimatizovat. A navíc se neumím ke klukům chovat, vůbec. Kromě Jacka a Andrewa. A Andrew byl omyl a Jack rodina. Ale David… je prostě jiný. Je starší a já už jsem taky o dost starší, než jsem byla v přítomnosti Andrewa, měla bych být zvyklá na přítomnost kluků. Ale nejsem. Možná to je tím, že jsem žila 18 let oddělená od světa… v podstatě izolovaná, neumím komunikovat. A pravděpodobně ani s holkama. Vlastně nevím, jaké jsou celkové standardy a předpoklady na 18 letou holku. Co vlastně osmnáctileté holky baví? …



"Davide, nezírej na mě," vyjelo ze mě zcela spontánně. Ošila jsem se. Vrhnul na mě zdrcený pohled a otočil se k oknu.

Hm… bezva. Snad není ukřivděný, hodně mi pomohl, nechtěla bych mu ublížit. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zeptala se tak potichu, aby nás kluci neslyšeli:



"Co ode mě očekáváš?" Vypadal trochu vykolejený tou otázkou.

"Já nevím."
"Já totiž už vůbec ne. Beru tě jako kamaráda, ale vidím, jak se na mě díváš. Já ale vůbec nevím, jak se v podobných situacích chovat." Upřímnost by snad mohla pomoct. A jestli si jeho pohledy špatně vykládám, tím líp.



"Jo, líbíš se mi. Jsi jiná než ostatní holky, taková křehká a zároveň silná a nezvykle upřímná. Hodně nezvykle."


"Lidi nejsou upřímní?" Zeptala jsem se hloupě, ale překvapilo mě to. Vlastně jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. Proč by někdo neměl být upřímný? Zavrtěl hlavou.


"Ne, moc ne. Mají strach, aby se nezesměšnili a nebylo jim ublíženo."



Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.


"Ale tys byl. Nebojíš se?" Usmál se.


"Líbí se mi tvoje upřímnost, budu rád i za kamarádství," upřel na mě svoje hnědé oči, které teď zářily jako hvězdy. Moc krásně.


"Díky. Nevykládej si to špatně, neberu tě jako kluka na -" zarazila jsem se. Na co vlastně? Takhle, nejsem debil, vím co se s klukama dělá. Alespoň v teoretické rovině, ale v té praktické vůbec nemám tušení. Co já bych od kluka vlastně měla chtít?



Viděl, jak jsem zaražená.


"Vztah?" pomohl mi.



"Jo," úlevně jsem přikývla. "Vlastně tak neberu nikoho, já-" zaváhala jsem Pak mi došlo, že bych mu neměla říkat o své sociální izolaci a její následné neschopnosti. Mohlo by to působit dost divně, i pro něho.



"-nemám moc zkušeností se vztahy," dokončila jsem nakonec velmi prozíravě. Ehm. A nadsazeně, to určitě.



"No jo," zasmál se, "to jsem poznal, ale rozhodně to není mínus, právě naopak," povzbudivě se usmál. Já strojeně. V téhle fázi už mi rozhovor začínal být velmi nepříjemný, neboť jsem nevěděla, co mám říkat.



Po zbytek cesty jsme mlčely, až když měl vstupovat, požádal mě o telefoní číslo. Zpanikařila jsem a nadiktovala mu to první, co mě napadlo, což bylo číslo na pevnou linku ve starém domě v Californii. Píchlo mě u srdce, když jsem si to uvědomila a představila si, jak telefon dlouze vyzvání v opuštěném domě a nikdo ho nezvedne. Beztak bych ve výsledku nevěděla, o čem si s ním povídat, ačkoli tam-kdesi-v-přírodě jsme strávili povídáním dlouhé hodiny, což je… divné. Vůbec nevím, o čem jsme si povídali. O jeho rodině, určitě. A taky jazyku… ale dál?



Když jsme dorazily domů, mamka na nás vrhala jeden zářivo-nejistý úsměv za druhým a svého miláčka zasypával polibky a mě … si nevšímala, pro změnu. A upekla nám buchtu. Byla spálená, ale tak co… Snaha se cení.



Vlastně… příjezd byl docela karikaturivní… nebo jak se tomu říká, když děláte karikatury. Postě otřesný! Cítila jsem se úplně příšerně. Připadalo mi to jako bych byla divák, který si zaplatil lístek na hru a někdy v půlce zjistil, že v ní vlastně měl hrát, ale totálně zmeškal nástup. Hm... Cítila jsem, že tam nepatřím. Že nepatřím do jejich společenství. Já jsem zvyklá, že si mě mamka nevšímá, ale... přišlo mi to docela hnusný vzhledem k tomu, jakou jsem pro ni udělala obět a jak mi v tom týdnu bylo.



Nechala jsem teda ty dvě hrdličky na pokoji a šla se projít ještě ven, jelikož tam pofoukával krásný chladný větřík.



"Nevěděl jsem, že máš ráda tohle počasí," překvapil mě Filip o dost později.

"Ano, mám."

"Víš... omlouvám se ti. Za to, jak ses asi musela cítit i za svoje chování. Vážně bych chtěl s tebou zkusit vycházet," dokončil nejistě.



To bylo teda... trapný. Teda v tom ohledu, že se choval jako táta, co se chce usmířit s uraženou pubetální dcerou.

"Chceš říct, že chceš vycházet s dcerou mamky. Ne se mnou," řekla jsem trochu roztrpčeně a dál stála zády k němu. Popravdě jsem se v téhle pozici necítila zrovna bezpečně... ale co, měla jsem krásný výhled na skoro zapadlé slunce.


"Je v tom rozdíl?" zeptal se překvapeně.

"Kdybych nebyla její dcerou, ani si mně nevšimneš. Nevidím důvod, proč teď. Mě není pět Filipe. Nejsem ani labilní puberťačka." Teď už jsem se k němu otočila.



Po mém šíleně vážném a vyspělém proslovu zůstalo rozpačité ticho. Zřejmě nevěděl, co říct.


"Podívej, pokud ke mně budeš přistupovat jako k té-Cyndině-dceři, pak na to rovnou zapomeň." Kruci, blbý výraz! "Teda, chci říct, že já nejsem jako ona. Jsem já. Nemáme spolu moc společného, jen asi to, že jsme matka s dcerou. Moc se o mě nestarala, ani nezajímala. Takže jestli se se mnou chceš bavit jen proto, abys neměl pocit, žes něco zanedbal, nebo aby sis vylepšil skore, tak rozhodně nemusíš," jo, to už bylo lepší. Opravdu chytrý a vyspělý.


"Ale pokud jsem tě zaujala , jako osobnost, pak se se mnou bav. Ale to asi není moc pravděpodobné," usmála jsem se.



"Proč?" zvedl ke mně hlavu po dlouhé době.
"Nezdá se, že toho máme moc společného," pokrčila jsem rameny.

"Můžeme … se pokusit spolu bavit," řekl po chvíli. "Cyndie říkala, že by si přála, abychom spolu vycházeli. A to nemůžeme, pokud se spolu nebudeme bavit. Takže já navrhuji toto. Pokusíme se najít nějaké společné zájmy. Pokud je najdeme, pak se také lépe poznáme a můžeme spolu lépe vycházet. A pokud ne..." prohrábl si vlasy. Bylo vidět, že není zrovna štastný vyhlídkou na tuhle možnost a že udělá vše proto, abychom našli společnou aktivitu. "Pak potenciální konverzace omezíme na zdvořilostní fáze. Co ty na to?" nadějně se po mě podíval.

"Jo, je to dobrý nápad. Souhlasím." přikývla jsem. Proč ne. Byla jsem si skoro jistá, že s ním moc společného nemám, i když jsem ho znala teprve chvíli. A kdyby jo, proč se bránit přátelství. Třeba se naučím, jak vycházet s klukama. Staršíma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama