Říjen 2013

Deník Mary-May 6

22. října 2013 v 14:34 | Áj em |  Deník Mary-May

A pak jsem zaslechla rozhovor.



"Cyndie, i kdybych měl tu společnou aktivitu vymyslet, tak spolu vycházet budeme. To ti slibuju," řekl až moc rozhodně. Skoro urputně.

"Jo..." řekla mamka tiše. Zněla, jakoby plakala.



No, rozhovor. I jedna věta a mamčino slovo mě dost vyděsilo. Mamka kvůli mně brečela?! To je děsná představa.

A fakt, že se kvůli mně bude Filip snažit najít nějakou aktivitu tak urputně je ještě horší. Představa chvil, jak děláme něco naprosto stupidního a pro nás oba odpudivého jen proto, abychom uspokojili mamčin rozmar se mi v hlavě rozbíhala jako nějaký film. A rozhodně jsem z ní neměla radost. Bylo to totiž trapný. Trapnější, než jeho dnešní pokus. O moc horší a o moc nesnesitelnější. Sakra. Doufám, že to zůstane jen představa...





"Tak, co ráda děláš?" zeptal se mě o dva dny později, když jsme spolu byli konečně sami. Mamka šla nakupovat a po chvílích nuceného přemlouvání z mamčiny strany jsme s Filipem blahosklonně souhlasili, že zůstaneme doma a propásneme ty "úžasné" nákupy. Och, jaká ztráta.

Pili jsme kafe. Málem jsem si ho po té otázce vylila do klína, jak jsem se lekla. Naprosto nemístná otázka. Sotva se za mamkou zavřou dveře, on už kutí plán, jak ji uspokojit. Nemístný. Neetický. Nechutný.


"Jsem sama," vyhrkla jsem z náhlého zlomyslného popudu.

"To nám moc nepomůže," podotkl s lehkou ironii.

"Ráda čtu knížky," řekla jsem v klidu a nenechala se vykolejit jeho protivným výrazem.
"Dobrá. Budeme si tedy navzájem předčítat naše oblíbeně pasáže z nějakých úchvatných knížek," řekl ironicky.

"Proč ne, nejsem proti," usmála jsem se důležitě.

"Obávám se ale, že ty moje budou obsahovat jen biologii," zakřenil se na mě.

Pokrčila jsem rameny.

"Každá knížka dobrá. Alespon se něco nového naučím." Po mojí odpovědi, jsem se zastihla ve škodolibém uspokojení, že jsem ho tak vykolejila. Očividně mu má odpověd a povolnost k této činnosti nebyla zrovna vhod.
"Dobře, řeknu to narovinu," vyrazil ze sebe napjatě a nervozně poposedl.

Pozvedla jsem obočí.

"Rád bych dělal nějaké aktivnější činnosti. Myslím, že při těch se lidé lépe poznají, než při čtení knížek," odmlčel se.

"Co máš na mysli?" zeptala jsem se a dál klidně upíjela ze své kávy. Vyvíjelo se to líp, než jsem čekala. Sledovat jeho bezradnost mi opravdu poskytlo zadostiučinění z HT.

"Mám na mysli... sport."

Nakrčila jsem nos.

"Nemáš ráda sport?" zeptal se znepokojeně. V duchu jsem se ušklíbla.

"To není ten přesný výraz."
"Tak?" pobízel mě netrpělivě.

"Nesnáším ho."
Ticho. Nevěřícný výraz.

"Nesnášíš ho?"

"Jo."

Ticho.
"Proč?"

Pokrčila jsem rameny. "Podle mě je to zabíjení času pro primitivy, kteří jsou natolik neschopní se zabavit duševní činností, že potřebují..." náhle jsem se zastavila ve své nadmíru intelektuální větě, protože mi došlo, že to je vážně hnusné. A jeho pohled mi to taky dostatečně jasně naznačoval. "No, moc mě neoslovuje," dořekla jsem.

Filip se šklebil.

Filip vypadal skoro zoufale.

Nechtělo si mi už dál mučit Filipa.

"Mám ráda jízdu na koni," řekla jsem jemně.
"Vážně?" upřel na mě štěněcí nadšené oči. Pak se zakaboněl. "Neumím jezdit na koni."
"Můžeš se to naučit."
Chvíli mlčel.

"Pokud samozřejmě chceš," dodala jsem.

"Jo, chci..." řekl, ale znělo to tak nepřesvědčivě a vypadal tak neštastně, že bych mu nevěřila, ani kdybych chtěla.

"Nehraj to na mě," zavrčela jsem.
"Ty se mnou nechceš najít žádnou činnost," řekl najednou upřímně. Překvapil mě ten ton i jeho tvář.

"Ale jo, chci," odporovala jsem mu, "akorát ne sport. To je celé. Vážně," přesvědčovala jsem ho, ani nevím proč.
"Nehraj to na mě." zavrtěl hlavou. Zaraženě jsem mlčela. Pak jsme oba vybuchli smíchy, protože bylo jasné, že to řekl schválně.

"Takže co?" usmála jsem se.
"Já nevím..."
"Proč nemáš rád knížky?"
"Mám rád knížky. Ale není čas je číst."
"Se mnou ho mít budeš," namítla jsem.
"Ano, s tebou ano," souhlasil neochotně.
"A pak kdo tady nechce najít společnou činnost!" naštvala jsem se. Jen mávnul rukou.

"Tak o co jde!" Vyhrkla jsem naštvaně. Jeho flegmatický přístup mě vážně naštval. To ON se má snažit najít aktivitu, ne já. Po tom fakt netoužím.

"Nezdá se, že bychom měli něco společného..." vypadal opravdu zdrceně. Zíral do stolu.

"Ještě mám ráda plavání..." překvapila jsem ho jemností svého tonu.

"Ehm... jo?" usmál se.

"Jo," přikývla jsem. "Je ti to vhod?" zeptala jsem se upjatě. Zamračil se.

"Co tím myslíš?"
"Ten tvůj pohled mluví za vše," zavrčela jsem.
Chvíli bylo ticho.
"Nechci s tebou být nepřítel. Doufal jsem, že spolu budeme vycházet."
"Jo. Kvůli mamce."
"Ne jen kvůli ní!" naštval se.

"Jo! Jenom kvůli ní! Slyšela jsem vášrozhovor! Řekl jsi, že i kdybys měl společnou aktivitu vymyslet, tak ji budeš mít!" vybuchla jsem.
"No a? Co ti na tom tak vadí? Aspon tě neignoruju ne? Víš kolik chlapů by tě jednoduše ignorovalo?!" navztekal se.

"Aby se dostali k mojí mamce, že?" řekla jsme s chladným poznáním. "Samozřejmě." Sedla jsem si a zakousla se do toustu s máslem.
"Co ti na tom vadí?! Je to tvoje mamka! Fajn, dělám to kvůli ní! No a?!"

"No a?! ... Co mi na tom vadí... ty nevíš jaké to je když ti do domu chodí desítky chlapů, aby tě učili jenom proto, že by mohli být blíž k mamce. Žádný z nich mě ani neviděl! A už říkali, jak jsem hodná a určitě skvělá... po ní... Nevíš, jaké to je, když se celý život kolem tebe motají lidi, aby se dostali k ní... jako k nějaké celebritě...Neznáš ten pocit, když tě tolik dnů ignoruje, prostě proto, že má na práci něco daleko důležitějšího. Celé dny, celé noci... týdny měsíce... den po dni, kdy jsem na ni čekala do půlnoci.. do jedné, do dvou... byla jsem malá víš, bála jsem se v tom velkým bytě... a ona si to prostě neuvědomovala... a ted..." vydechla jsem.



"Ted mě odvedla do cizí země stovky kilometrů daleko, aniž by se mě předem zeptala... a TED dělá, že se o mě zajímá. Vymáčkne slzy a všichni ji leží u nohou, bezvýznamný můj názor. Ale tak to bylo vlastně vždycky. Takže by mě to nemělo tak překvapovat. A ano je to moje roditelka, ta samá, která řekla, že jsem byla... omyl... výplod nechráněnýho sexu. Takže se nediv, že mi vadí, že se o mě zajímáš jen kvůli ní, protože... víš, už jsem dost stará na vlastní rozhodnutí. A já to rozhodnutí chci... už to tak bylo dostkrát na to, aby to tak bylo znovu..." uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rychle jsem je setřela. Nebylo to sice moc nenápadné, ale... Filip se na mě díval tak zaraženě, jak jen mohl.



"Dobře..." přikývl. "Nechám tě, pokud chceš. Když budeš... chtít si promluvit, zajít na koně... nebo mi něco přečíst... tak jsem tady," řekl potichu.

"Jo... a Filipe... neříkej ji to. Zdrtilo by ji to. Neumí se vypořádávat s takovými situacemi..." řekla jsem.

"Jo, jasně..." odešel od stolu. Já ven. Byla jsem na pokraji pláče.



Tolik emocí kolik ve mně bylo... to jsem si ani neuvědomovala... věděla jsem, že tam jsou, ale naučila jsem se s nimi žít a nikdo se neptal, nikdo na to nenarážel... až Filip. Nevím, jestli ho mám nenávidět, protože to slyšet nebo proto, že mě pochopil... nebo se tak alespon choval. Ale... jsem mu... z části... trochu... vděčná.





---

Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 2

22. října 2013 v 6:58 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jooo, Allisa si jí přála, tak ji máš mít :) Akorát není tak dlouhá, je naopak o moc kratší.

  1. Nesnáším nateklej kotník
  2. Nesnáším berle
  3. Nesnáším svýho bráchu.
Ten kokot mě sakra nechal trpět cestu s ním! Teda, nebylo to přímo utrpení jako takové, ale zjistila jsem pár chytrých věcí.
A to, že je nesmírně ukecaný.
Že i já jsem nesmírně ukecaná.
A konečně - že je vtipný. Jako ale to není plus. Není to mínus jo, ale plus to taky není, protože není vtipný kvůli hláškám, ale kvůli toho jaký je to debil. Mno ono si řikáte možná, však to je fajné! Aspoň s ním je sranda a navíc, když jsi debil, tak proč ti to vadí, že? Vždyť si taky debil! No, ale tady jde o to, že mě to nevadí, mě to přivádí do rozpaků. Přece jenom nezapomínejte na to, že to bude učitel a pokud se takhle bude chovat i v hodinách, tak ho asi brzo vyfakujou a vůbec. U všech bych se nejmíň posrala smíchy, ale u něho to prostě nejde. Nejde o to, že bych se nesmála, to jako smála, ale nebyla to ta vtipnost v pravém slova smyslu…
No nic, už kecám hovna…
A ten kotník a berle jsou snad jasný… Bolí to jak prase a navíc nesmím nejmíň týden kotník namáhat, takže poslední týden prázdnin v čudu. A to sem se sakra těšila, jak si ho s Lukinem užijem, jak budem chodit na pařbyýýý a hovno.
Achjo…
Ale co už…
Právě ted jsem na netu a vyhlížím si nějakou školu. Je už trošku pozdě, takže se mi kapku minimalizoval výběr, ale to mi nevadí. Na nějaký gymnázko bych stejně nešla.
Přemýšlela jsme o Konzervatoři, ale to bych musela na zdravce vydržet ještě rok a to bych jakože fakt nepřežila, to mi věřte.
NO a jak tak surfuju po tom netu, tak sem našla jednu takou vyhovující. Soukromka, PedL.
Mno, nejsem si jistá, jestli se chci stát zrovna učitelkou, ale to sem si nebyla jistá, ani u té zdravky, tam jsem šla z čistého rozmaru.

"Tati?" volám dolů.
"No?"
"Přijd sem na chvilku!"
"Tak přijd ty sem, máš mladší nohy!" jo, typiko výmluva. Žádný rodič si nepřizná, že se mu prostě nechce.
"Momentálně mám jednu nepoužitelnou!"
"Tak jo…" a pak už jsem jenom slyšela dupání a těžké oddychování a potom jak vrazil ke mně do pokoje.
"Taky jsme tu nemuseli dělat tolik pater!" zasýpal. No sakra a na mě si stěžuje!
"Aspoň už víš, jak se cítím já. Pojd sem!" přilákala jsem ho ke kompu, kde mám načtenou stránku té školy.
"Co to máš…" mhouří oči na obrazovku, jako proti slunku.
"Co je, špatně vidíš?" drcla jsem do něj. On mi to oplatil, ale kapku silněji než já a málem sem přepadla dozadu.
"Jééé!" vyjekla jsem ale tatu to vůbec nezajímá. Ani v nejmenším. Typiko…
Ještě asi stolet se čuměl do kompu a já už málem mrtvá nudou usnula na stole, když se ke mně konečně otočil.
"Ty chceš být učitelka," zeptal se tím nejabsurdnějším hlasem, který existuje. Něco jako kdybych mu řekla, že přestávám pařit a začínám se chovat jako pravá zodpovědná dáma pravidelně se učit a bla bla bla… Ale počkat! On se na to vlastně ptá! No, tak trochu. Nechci tím říct, že učitelé nechlastají, přece jenom znám Martina, ale zodpovědnost a kecání hoven k tomu asi nepatří…
"Ehm… ne, teda… asi… já… možná, nevím… snad!" zařivě se na tatku zubím a snažím se tím zakrýt fakt, že pronesení téhle extrémě složité věty jsem dokázala, jak moc velký debil jsem a jak moc se na tu práci nehodím se svými absolutně nedokonalými vyjadrovacími schopnostmi.
"Jo, jasně…" ušklíbl se tatka.
"Takže dejme tomu, že si ještě nejsi jistá, stejně jako si nebyla s tou zdravkou -"
"Ale zdravka byla úlet, to nemůžeš brát vážně!" namítla jsem okamžitě.
"Jo, a PedL. Je co? Vážné rozhodnutí?" ušklíbl se jízlivě, ironiky a já ještě nevím jak, prostě hnusně.
"Tati netvař se tak, vypadáš jak debil…" hlesla jsem se znuděným výrazem.
"No, přesně o tomhle mluvím. Zdravotní škola aspoň nemohla ovlivnit ostatní, aby zůstali na psychickém vývoji v 17 letech. Ve tvých letech."
"Ale já přece nikoho…" dal před mě ruku, jako znamení stop. Naštvaně jsem se na něj koukla.
"Dobrá. Budu platit 16 litrů školného za školu, ze které za rok nejspíš vypadneš, ale mám jednu podmínku!" namířil na mě ukazováček a já hlasitě polkla, že to muselo být slyšet aji v přízemí. A sakra, tohle bude zlý…
"Nechci na tebe slyšet jedinou stížnost!" zamračil se. Zamračila jsme se taky, ale hned bláznivě rozesmála.
"Haha tati, vtip jak noha. Co dál?" zlomyslně se ušklíbl. Ájé, on to asi fakt myslí vážně. Hele klídek, to zvládneš, stačí jenom učitelům zacpat hubu, nebo je podplatit.
Vrhla jsme na tatku zářivý pohled.
"Dohodnuto!"
"Vážně? Ty neprotestuješ, neječíš, nenadáváš jako dlaždič?!" vypadá tatka mírně zmateně. JO, taky bych byla! Holt si musí zvykat, že má doma dceru plnou překvapení!
"Jo, tak teda jo…" konečně odešel z pokoje. Hned jak za sebou zavřel dveře, uslyšela jsem bouchnutí. A potom další a další, jako by něco těžkého padalo ze schodů…
Rychle jsme se vyřítila z pokoje a čuměla dolů, co se stalo.
"Ééé tati, si v pohodě?" houkla jsme na něho nejistě.
"Mám zlomené žebra, krčí páteř, nohy, ruce, otřes mozku, ale jinak to jde, dík za optání!" zakřenila sem se.
"Tý jo, tady se ty zlámaniny nějak množí!"
"Jak cip…" mumlal, ale to už k němu přibíhala mamka. Zavřela sem zase dveře od pokoje.
No tak fajn, podepsat smlouvu se mnou pojede asi mamka….

Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 1

12. října 2013 v 17:37 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jo, lidi... xD Hehe, muhahá xD Prostě jsem kdysi psala povídku... děsná komedie. Pak jsem s tím přestala, bo to bylo na mě už moc šílený. Ale včera jsem si to četla a děsně se u toho nasmála, takže si zasloužíte tu to mít :D :D :D

-Je to dlouhé. Přímo MEGA dlouhé. Taky to vyšlo nad na osm stránek ve wordu.- :D

Děj: Jedna praštěná holka prožívá svůj život. V Ostravě.
Postavy: Alice Svobodová, její rodina, Martin, Lukáš, Marek...
Varování: Místy sprosté slova, ostravský slang. :)
Teorie relativity
  1. Bod - Škola je na hovno
  2. Bod - Můj pokoj je na hovno.
  3. Bod - Moje rodina je na velké hovno
KONEC!
"Hej ty debile!" volá na mě z okna můj kámoš
"Co je vole?" řvu na něj zpětně.
"Jdeš ven?" ječí a už leze na strom, aby se dostal do mýho pokojíku ve druhým patře.
"Nejdu, musím dodělat ten debilní referát!" houknu na něj a prásknu do klávesnice, načež se mi celá práce smaže.
"ÁÁÁÁ!" zaječím hystericky. "Tohle už není možný!"
"Všecko je možný!" houkne na mě Lukin, kterej z okna skáče na moji židli. Uvolňuji mu trochu místo.
"Bohužel…" zamumlám ponuře.
"No nic, kašlu na to, cos říkal o tom venku?" spěšně zaklapnu notebook ( protože kdybych se s tím referátem měla štvát další tři hodiny, asi bych se zabila) a obrátím se na Lukina.
Začne na mě nadšeně ječet a strašně rychle drmolit, že nerozumím skoro nic, ale něco přece pochytím.
"Kámoš… PAŘBÁÁÁÁ…. TED….žrádlo…JOOOO!!!"
"Drž hubu vole!" chytnu ho pod krkem.
"Co je?" sípne.
"Mám v tom kapku bordel, co se žrádlem a u koho to je?" zeptám se a pustím ho,aby se mi chuděra ještě neudusil. To by byla strašná katastrofa, protože bych neměla s kým chodit na pařby, jelikož všichni ze střední jsou tak nechutně slušní, až to bolí.
No co dodat, sípal a chytil se za krk.
"Hele, nesimuluj mi tu, chci odpověd!" otravovala jsem.
"Ufff, nebudu ti říkat debil, budu ti říkat ocelová pěst…"
"Super a s tou pařbou?" znuděně jsem se opřela o futra.
"Žrádlo máme sehnat my, jelikož všichni ostatní shánějí chlast atd. a je to u Filipa."
"COŽE?" zařvala sem, až to zadunělo a všecko se otřáslo.
"KLIDNI SE!" dolehl na mě ječák mé matky, po které sem zdědila hlas. Taky ji někdy řeknu at se klidní, až bude mít jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebo ne, vlastně asi neřeknu, to bych pak totiž neměla kde bydlet…
"Takže je to u Filipa jo… A to si jako vážně myslíš, že tam půjdu?" uchechtla jsme se ironicky.
"A proč ne? Budou tam davy lidí, s Filipem se možná ani nepotkáš a stejně nechápu, proč nechceš chodit na pařby svých bývalých kluků!" na konci věty jsem cítila nevyřčený otazník.
"Děláš si srandu? Já nenesnáším jenom Filipa, já nesnáším jeho dům, zahradu, garáž, auto, příchodní cestu i jeho celou famílii!"
"Proč?" optal se nechápavě a v tu chvíli vypadal ještě natvrdleji, než můj brácha a to už je vážně co říct.
"No tak, Ocelová pěst…" přemlouval mě Lukin.
"Tý jo, tak ty si to s tou Ocelovou pěstí myslel vážně jo?" zasmála jsme se falešně a doufala, že změním téma, třeba co jiného jsme čekala, když jsem tak krutá apod. Ale nic takového se nestalo. Quel domagge…
"Hele, nemysli si, že se ti podaří změnit téma!" vrhl na mě významný pohled.
"Lukáši, já tam nejdu!"
"Hahaha! To se ví, že jdeš!"zasmál se falešně a nebezpečně se mu zablýsklo v očích. Ehm, musela bych se hodně mýlit, pokud by se mi jeho nápad měl líbit…

"Nemyslím si…" utrousila jsem nejistě. Ušklíbl se, přišel ke mně a ještě než jsem stihla cokoliv udělat, nebo uhnout, tak mě popadl, přehodil si přez rameno jako pytel brambor, a už se mnou odcházel po schodech dolů.
"Né, co si jako myslíš, že děláš? Tohle to je utlačování, ohrožování svobody, za to se trestá!" vřeštěla jsem, když se mnou procházel našim barákem (hů, vůbec mu nezávidím ty schody, máme jich tam fakt hodně! I když on si tu dřinu vlastně vybral…) a přitom ho bušila do zad.
Ale ani vřeštění, ani bušení nepomohlo.
"Sklapni!" zahulákala na mě matka, jakmile jsme byli v kuchyni.
"Dobře děláš synku, jen si ji odved, aspoň od ni bude klid!" pochválila ho. Hm, tomu se říká pravá rodičovská láska viďte?
"Dík mami, to potěší!" stačila jsme reagovat ještě na její krutou upřímnost, než mě Lukáš vystrčil ze dveří.
"Tak co, už půjdeš po svých?" vrhl na mě provokativní pohled, i když se přitom musel zaklonit ještě víc, než v Matrixu. Šikula.
"Jo, už půjdu po svých…" vzdychla jsme poraženecky a Lukáš mě hodil na zem.

"Kam ty na to násilí chodíš…" prohodila jsme jen tak, jakoby nic, když jsme šli přes park k Filipově domu. Už při pomyšlení na chvíli, že ho znovu uvidím, se mi dělalo blbě, a tak jsme si to snažila zpříjemnit aspoň děláním si srandy z mého báječného nejlepšího kámoše.
"Ty máš co říkat!" zasmál se a žduchl mě.
"No, vždy to říkám, už zase! Ty jseš chlapče, plný násilí!" provokovala jsem ho. Jenom se na mě zakřenil a dál to nekomentoval. Zvláštní… obyčejně by ještě dodal sto tisíc mluvnických výrazů - nespisovných a ted nic. Co se mu asi tak honí v jeho osmnáctileté kebuli?
Lukáš je starší než já. Asi o pár měsíců, nevím přesně o kolik… Seznámili jsme se na jedné akci pomocí mého dvacetičtyřletého bráchy a od té doby jsme nerozluční. Spojuje nás nejen láska k chlastu, jídlu, sexu, srandě a pařbám, ale i nenávist k rodičům, rodině krom sourozenců - starších, domácím úkolům, škole… a tak dále. Prostě my dva se hledali, než jsme se našli. A musím se přiznat, že v ten den, co jsme se poprvé seznámili jsem se smála tak strašně, až jsem se pochcala… krutej osud co? V necelých šestnácti letech…
Ted už jsem samozřejmě starší, je mi skoro osmnáct. Mno, bez sedmi měsíců…ale to se neřeší ne? Stejně vypadám na víc jak devatenáct, aspoň mi to všichni říkaj, tak to je celkem jedno kolik mi je doopravdy.
"Už jsme tady…" probral mě Lukášův hlas z přemýšlení.
"Úch!" Jo, přesně tohle jsem ze sebe vydala, když jsem uviděla Filipa stát na prahu dveří.
"Tak vás tady vítám!" ušklíbl se.

"Čau kámo!" objal se s ním Lukin a já využila příležitosti a vypařila jsem se do víru dění.
Jo, vážně tady je hodně lidí… V kuchyni je punč a lidi si nalívaji, klábosí na barových židličkách, nebo jenom tak postávají. Taky si tady trojice kluků hraje s dřevěnou vázou z Gangy. Vím to, protože jsme tam s Filipem byli minulej rok. To jsme spolu totiž ještě chodili…Ale to už je dávno. (Naštěstí)
Přemýšlela jsem, co asi tak Filip udělá, až mu tu vázu ti kluci rozbijou a měla jsem škodolibou radost.
Šla jsem dál do místnosti, což byl obývák. Tam to vypadá zase úplně jinak. Lidi tu jsou najebaní jak hovada, přestože ještě není ani půlnoc.
Čtveřice kluků a pár holek tu hrajou závody: "Já vychlastám víc panáku jak ty!" klasika, to jsme tež hráli s bandou… A jsem velice pyšná na to, že jsme tyto závody několikrát vyhrála…
Taky tady je zapnutá Markova moderní LCD televize a samo, že fotbal.
Na sedačce hlásající obrovské nadšení z golu, jsme poznala dva mé bývalé spolužáky a šla jsem si k nim přisednout.
"Nazdar!" zahlaholila jsem.


"Čau…" utrousil s pohledem přilepeným na obrazovku. Potom ale vzhlédl a obličej se mu roztáhl do blaženého úsměvu.

"Jé, čus! Co tady děláš?"
"Sedím?"


"Jo, já myslel, že se s Filipem už nikdy nechceš vidět!" ušklíbl se provokativně.
"Taky sem nechtěla myslíš, že tu jsem z vlastní vůle?" zasmála jsme se.
"Jo, to asi fakt ne…" souhlasil.


"A co jinak, jak žiješ? Jak se ti daří na zdravce?" vyptával se.

"Nic moc, je to těžké jak prase, uvažuju o tom, že přestoupím!" sdělila jsme mu. Jo, vážně přemýšlím o tom, že přestoupím, protože mi začíná docházet, že to nedám. A navíc - doktorkou už se vážně stát nechci. Přemýšlím o PedL, že bych byla učitelkou v mateřské školce…. No, ještě uvidím, času mám dost. Ještě… SAKRA!Už jenom týden a bude škola! A já pořád nemám hotovou seminárku… A nejspíš ji ani nikdy nedodělám, takže jediná možnost je přestup.
"JOOOO!" zařval vedle mě Matěj jelikož naši, nebo ti druzí, případně třetí, dali gol. Vážně nevím, fotbal moc nesleduju, když tak jenom mistrovství, to si vážně nenechám ujít, anebo když hraje kámoš někde v Ostravě.
"Hej, proč si zdrhla!" a jé, Lukin mě našel.

"A ty se divíš? Prej: ,Ani se s nim neuvidíš, no to jsem teda viděla, jak se s ním nevidím, beztak si to věděl, co???" zaútočila jsem na něj.
"Ehm… Alice…"
"Co chceš a vůbec, odkdy mi řikáš celým jmé... uch!" jo, přesně to jsem dělala, protože Lukáš mě upozornil na Filipa stojícího hned vedle něho. Ted Lukáš postoupil do zadu a snažil se nenápadně vypařit (mezi náma, je nenápadný jako žirafa v antarktidě) a Filip se posunul vpravo místo něho to znamená, že jsme byli přímo naproti sobě a já se dívala do těch šedomodrých očí a na malou vteřinku chápala, proč jsme s ním vlastně chodila.
Ale pak jsem se vzpamatovala.
"Jsem rád, že jsi přišla… chtěl jsem tě vidět…"
"Já bych nepřišla, to můj údajný nej kámoš mě tady dokopal!" vrhla jsem významný pohled na vzdalujícího se Lukáše a viděla, jak se zazubil. Teda až já s ním skončím, tak ty zuby nejenže mít nebude, ale ani si nebude pamatovat, že nějaké kdy měl!!!
"Stejně jsem rád, že tě vidím." Přiznal.
"No, aspon jeden z nás!" odfrkla jsem si a snažím se o znudění výraz, ale ani náhodou mi to nejde, PROOOČ!
"Al, proč si taková?" optal se mě a do klidného tonu dal podtón lítosti.
"Filipe, já… tohle to už je za náma a já už to nechci prožívat znovu, chápeš? Prostě …" chtěla jsem pokračovat, i když vůbec netuším jak, ale přerušil mě.
"Já tě taky nenutím to prožívat znova, jen …"
"Jen co…?" vyhrkla jsem netrpělivě. Nemohla jsme se zbavit pocitu, že at řekne co řekne, nebude se mi to líbit.
"Chci abychom byli kamarádi a mohli se normálně vídat." Dokončil nakonec. "Chyběla jsi mi…" dodal. V normálním případě bych řekla, že on mi nechyběl ani náhodou, ale ted jsem nějak nemohla… On v sobě mě něco, co mi zabraňuje se k němu chovat hnusně bez toho, že bych toho později litovala. A i když jsem s tím dělala všecko možné, stejně mi to nebylo nic platné. A měla jsem na něho děsný vztek, že mu to nedokážu říct ani ted, po téměř dvou měsících rozchodu.
I když je fakt, že ode mě bylo hnusný, že jsem ho nechala na začátku prázdnin, ale podle všeho tím nebyl nijak extra zdrcený. Nebo to tak aspoň nevypadalo, když se na pařbách plazil po jiných kočkách a exhibicionisticky tančil na stole. Tohle mi říkal Lukáš. Já teda nevím, jaká je pravda. Koneckonců, Lukin to mohl úplně v pohodě překroutit a říkat to, co se hodilo do krámu Filipovi. Tím nechci říct, že by mi to nějak vadilo. Já o něho totiž nestojím ani jako o kamaráda, i když sama nevím proč a proč se ho vlastně tolik straním.
"Čekáš, že řeknu, že jsi mi taky chyběl, a že si mi to v podstatě sebral z pusy, že chceš abychom byli kamarádi?" zeptala jsem se ho a byla velmi zvědavá na odpověď. A taky jsem s cítila kapku provinile, že ho tak dusím, ale prostě mi to nedá.
Mírně se usmál.
"Čekám, že mi řekneš pravdu, jako jsi vždycky říkala, přestože byla sebehorší a toho si na tobě vážím." Dobře z toho vykličkoval. Ale není pravda, že bych mu vždycky říkala pravdu až byla sebehorší. To ne. Někdy jsme mu lhala, jako když jsem nechtěla aby věděl, že moje mladší ségra je na to dost hrozně psychicky a kvůli tomu jsme hotová i já. Né, že by to nepochopil, spíš by to rozmazával. Nenechal by to jen tak být, ale snažil by se mi pomoct různými radami jak z toho ven, což je moc fajn, když o to stojíte. Ale když nestojíte o nic víc, než o trochu klidu, blízkosti toho druhého a pochopení, je to děsně otravný.
"Jo, to jo…Ale v tom případě bych ti musela říct, že ty jsi mi nechyběl…" nesnáším fotbal. Ted se asi nebudu dívat ani na to mistrovství. Konečně jsem se odhodlala mu říct pravdu, i když děsnou, a zrovna mi to musí pokazit ti kreténi, kteří řvou jak na lesy, že je GOOOOL….
"Promiň, co jsi říkala?" optal se mě s úsměvem, když se utišili. Vy si jistě říkáte, však co tak to řekni znovu ne….
Problém je ale v tom , že já to podruhé nedokážu! Nedokážu se dívat do těch jeho citlivých šedomodrých duverivych očí a bezcitně říct, že ne.
Takže co mi zbývá?
"Dobře…Budeme kamarádi!" rozhoda jsem se a vesele se mu podívala do očí. Naneštěstí už mě zná nějaký ten pátek a neskočil mi na to.
"Al, pokud nechceš, já to pochopím!" ujišťoval mě. Jo, stejně jako pochopí ten rozchod? Tak to bych se teda dočkala…
"Ale ne, fakt chci, abychom byli přátelé!" ujišťovala jsem ho zase . Chvilku se na mě nedůvěřivě díval, ale po mém vytrvalém úsměvu jsem ho přece jen přesvědčila.(Ne že bych chápala, proč se o to tak snažím…) A přátelsky jsme se objali.
V tom jsem uviděla Lukáše, který se na mě zubil a ukazoval mi vztyčený palec. Ale kupodivu mě to ani nenaštvalo. Cítila jsme se totiž v Filipově blízkosti klidně a bezpečně, ostatně jako vždycky. On mi dával vždycky pocit jistoty a lhala bych kdybych tvrdila, že když jsem ho dobrovolně ztratila, tak že mi to nechybělo. Ovšem to z něho bylo jediné, co jsem postrádala.
Když jsme se konečně pustili, bylo mi na jednu vteřinu líto, že už s ním nejsem, ale okamžitě jsme se toho zděsila a otravnou myslenku zavrhla.
"Můžeme někdy zajít ven!" navrhl.
"Jo, to můžem…" přikývla jsem a sklonila hlavu.
"Dobrý?" zeptal se.

"Jo, proč by ne!" trhla jsem rameny. "Tak zas někdy!" mávla jsme na něho a viděla, jak mě smutně pozoruje. Sakra já toho Lukina zabiju!!!
"Pojd!" zavrčela jsme na Lukáše hrozivě, chytla ho za ruku a jako malého smrada ho vytáhla ven.
"Co si to jako o sobě myslíš, tys nejenže věděl, že se s ním stoprocentně setkám, ale ty ses s ním domluvil co? Požádal tě, abys mě přivedl! A tys mi v poho nakecal, že se s ním vidět nemusím přestože jsi věděl, že to je stoprocentní lež!" ječela jsem na něho.
"Ale no tak, uklidni se, přece to nebylo tak hrozný ne? Vždyť jste se usmířili!"

"Nebylo tak hrozný? No tak to se vsad, že bylo! A vůbec já se s ním usmířit nechtěla, on mě k tomu psychickým vydíráním donutil!" vřeštím jak na lesy a je mi jedno, že nás možná Filip slyší.


"Psychickým vydíráním, děláš si srandu?" zasmál se.
"TO NENÍ K SMÍCHU!!!"
"Ali, ale on ti říkal že chce, abys k němu byla upřímná a potom se tě ještě ptal, jestli to je fakt pravda. Mohla si z toho vycouvat, tak proč si to neudělala, když je ti tak moc proti srsti?"
Hm, tak tímhle mě dostal. Nemám vůbec páru, jak mu odpovědět.
"Jo, jenomže… víš já mám strach, že se bude chtít vrátit…" odpověděla jsme popravdě.

"Že mu nebude stačit jen kamarádství. Viděla jsem, jak se na mě díval a čistě kamarádský ten pohled fakt nebyl. Vím, že si nás chtěl usmířit, protože ti na něm záleží a vůbec…. Jenomže já bych možná nenašla odvahu mu znovu říct, že už s ním být prostě nechci, stejně jako jsem nenašla odvahu mu říct, že bude lepší, když nebudem ani kamarádi…"

"Al… to je mi líto…" omlouval se zkroušeně.


"Zapomeň na to, už se stalo…" mávla jsme rukou. "A kdo ví, možná že to kamarádství s ním nebude tak hrozné!" dodala jsem s nehraný úsměvem.
"Jo… Tak pojď dovnitř, někoho ti chci představit."
"Ehm… koho?" zvedla jsem tázavě obočí.
"Nej kámoše od tvého bráchy!" ušklíbl se. Rozesmála jsem se.
"Už zas?"
"Jo!" spolu jsme propukli v neuvěřitelný chlamec, přestože jsme vůbec nevěděli proč.
"Znám ho?"
"Od vidění určitě, ale brácha nenašel čas ti ho ještě představit, protože si vždycky někam zdrhla bud ty, nebo on."
"Jo, takže na sebe máme fakt štěstí!" ušklíbla jsem se ironicky.
"Jo, dalo by se to tak říct!" oplatil mi škleb.
Šli jsme teda zpátky do domu a procházeli různé místnosti a mávali na lidi, které známe. Když jsme všechno prošli nejmíň třikrát, tak už se Lukáš doopravdy naštval.

"Sakra, kde vězí!" zahřměl.
"Kdo?" zeptal se ho nějakej kluk.

"Martin!"

"Jo, ten šel asi chcát…"
"Sakra, chceš mi namluvit, že chčije půl roku?"

"No to ne, ale je tam řada jak piča…"
"Aha, jo tak… Al, né, že zas někam zdr…Sakra ona už tu není!"
"Kdo?!" zeptal se ho jeho kámoš. Ale já u téhle zajímavé debaty nejsem, protože jdu chcát.
Ale řada není, což je potěšující když uvážíte, že se mi chce už od odchodu z domu.
Tak jsem se teda vychcala, umyla ruce a u zrcadla stihla zatančit Káju Gotta - Trezor. A zazpívat.
Bohužel tam přišla nějaká pipina a vrhla na mě tak děsnej pohled, že jsem ji měla chut poslat do…
"Jdi někam!" vybafla sem na ní a ona se urychleně hnala na hajzl.
Pak jsme vyšla, ale furt si zpívala a tančila, protože jsem HEPYY!!
A toho se musí vyžít ne? No a jak sem tak tančila před tou horou lidí, z níchž většina se na mě čumí jak na naprostého dementa a radši mi uhýbají z cesty, tak jsem dotančila až k pánským hajzlům, ale jelikož jsem zrovna u závěrečného konce nevšimla si, že z hajzlu pochoduje jeden chalan, který si mě očividně taky nevšiml (to už je co říct), bo se s někým bavil a tak jsme do sebe narazili plnou silou, čelním nárazem.
Oba jsme vykřikli pár sprostých nadávek.
"Sakra, kterej kretén!" on.
"Doprdele už se tu nemůže ani tančit?!" já.
Pak jsme se na sebe ale podívali. Nepředstavujte si nějakej románek typu: "Ach, on má tak krásné oči!" a dívali se na sebe pět minut a potom spolu odešli jako štastný pár a zůstali spolu na věky věkům…No FUJ! Tak z tohohle se mi udělalo celkem kvalitně blbě.
Ne, my se na sebe dívali sotva dvě sekundy.
"Jé promiň, já nevěděl, že někdo jde!" omlouval se.

"Né, to já si nevšímala okolí a tančila Káju Gotta!" po tomhle výstupu jsem se rozchechtala jak chechtací pytlík.
"No nic….jakže se jmenuješ?" snažím se předstírat normálního člověka.

"Jo… mhm Martin!"


"Těší mě, já jsem Alice, ale klidně mi řikej Ali!"
"Tak dobře Ali!"
"Můžu tě pozvat na drink jako odškodnění za to, že jsem tě shodil?" mile se na mě usmál.
"Jistě!" souhlasila jsema tak jsme šli k baru.
Kopli jsme do sebe několik panáků wisky a když byli v povídací náladě, jakože mám pocit, že ani on není nijak mlčenlivý, stejně jako já, tak jsme se rozkecali tak, že si málem řekli svůj životopis.
Já jsem mu říkala, že dělám zdravku ale asi přestoupím, bo mě to nebaví. On se mi zase svěřil, že ted bude nastupovat na nějaké gymnázko jako učitel chápete to? Ale tak co, stejně se s ním dost dobře kecá.
Pak začal hrát nějakej ploužák a tak jsme se oba ve stejnou chvíli zeptali, jestli jdem tančit.
Takže samo, že jsme šli. Viseli jsme na sobě a kecali také hlášky, že jsem z toho nemohla.
(Já - sloni honí veverky! On - kukačka se mě ptala, kde jsem nechal vlasy! My - HAHAHAHAHAHAHA)
Ostatní nás okřikovali at ztichneme, že to je ploužák a tím pádem romantika, ale my se furt chlamali jak postižení až jsem spadla na zem a on na mě, ale ani to nám nezabránilo v řvaní smíchy na celý barák.
A takhle nás našel Lukáš. Ale naneštěstí nebyl sám, byl s ním Filip. A tím smutným pohledem a vyčítavýma očima mi došlo, (je to k neuvěření, že mě něco došlo v hodně napitém stavu) že se pořád nevzpamatoval z toho rozchodu, a že si o mě myslí, že jsem děvka a potvora. Tse! Je fajn teda, že to ignoruju a chlamu se furt dál jako postižená. Martin ani nepochytil, že za náma někdo stojí a čumí na nás.
"Tak už jste se stihli seznámit!" konstatuje Lukáš nevěřícně.


"Jo, a co jako?" vyprostila jsem se zpod Martina a zamířila k Lukášovi, který si mezitím sedl na barovou židli.
"No, to je ten, kterého sem ti chtěl představit!" šklebí se jak kokot.

"No, já se sním srazila u hajzlů…" povídám a přitom čumím, jak se Martin s námahou zvedá z parketu a míří k nám.

"Čau Lukin!" plácli si.

"Nazdar brácho, tak už se konečně znáš s Al, kterou sem ti chtěl, i Honza, představit tak dlouho!"
"Jo, jo!"

Tak jsme tam tlachali o naprostých zbytečnostech ještě HODNĚ dlouho a potom se sebrali a šli dom, jak z nás vyprchal chlast.
Lukáš mě šel doprovodit - koneckonců bydlí vedle mě a Martin domů.
"Alice, vzbuď se!" řve na mě se smíchem můj brácha. Jeho hlas poznám i v noci, i v ožralosti, i když by byl kosmicky změněný. Má tak strašně zapamatovatelný hlas, že to ani není možné. Prostě si ho každý pamatuje a tak se někdy stává, že ho na ulici zdraví lidi, které vůbec nezná. Ale je fakt, že je tak děsně zapomnětlivý, že se mu to vykouří z hlavy. Tuhle vlastnost mám po něm.
A co mi zbývá, než vstát?
Tak jsem se vyhrabala z ultra maxi pohodlné postýlky do zataženého rána.
"OBĚĚĚĚD!" ječí dole mamka. Uhm, tak dobře, do zataženého poledne, ale to není tak strašný, když jsem šla spát tak ve čtyři ne?
"DĚLÉÉÉJTÉÉÉ!!"
"Už jdeme maminko!" zavolal dolů se smíchem Honza.
"Rychle na sebe něco hod a pojd, at se nezblázní!"
"Tak jo.." povzdechla sem si a natáhla modrý šustky a červený tílko.
"Sekne ti to!" vztyčil brácha na můj vzhled palec.
"Haha! Neberu to, že je to děsně vtipný, ale zeptám se proč mi to jako řikáš, když poklony neskládáš ani svý holce!" ptám se ho, když tapkáme po schodech dolů. Mno, skáčem!
A je to fakt. Vážně neskládá poklony ani svý holce, protože mu to příjde moc trapný a ohraný. On ty poklony skládá jinak, ale to by v sourozeneckém vztahu působilo "lehce" nechutně a navíc incest je nezákonný.
"Náhodou jo!" ohradil se. Ušklíbla sem se.
"Orgasmem, co?"
"Pche, vůbec nerozumíš romantické duši!" ohrnul nos. Rozesmála jsme se tak, že jsem zakopla o poslední schod a rozmázla se na podlaze, ale to mi nebránilo se chlámat v klidu dál.
"Ehm, Ali, není ti nic?" Cože? Ten hlas znám! Ale odkud? Hm… přemýšlej… Ali zapoj mozek! Jo, už vim! Martin! Ale … MOMENT!
Zvedla jsem hlavu, abych si mohla potvrdit, případně nepotvrdit domněnku.
"Jo je…" zamumlala se. Sakra, mam ho zabít?
Ale asi to nepochopil a podal mi ruku. Odmítla jsem ji a vstala sama, ale to sem neměla dělat. Asi jsem si přitom pádu nějak poškodila kotník, nebo něco, že jsme se neudržela a spadla jako hruška. Naštěstí ale bráchovi do náruče, né jak je ve všech romantikách, do nastaveného náručí mého milovaného och, jak romantické! Ale nic, zpět k pádu.
"Ségra, v klidu ok? Já vím, že seš z Marti tak nervózní, že to jde jen těžko uskutečnit, ale nesmíš to dávat tak najevo!" podotkl vtipně brácha…
"Brácha nefantazíruj!" odbyla jsem ho a zkoušela se postavit na vlastní nohy. Bohužel neúspěšně.
"Segra nech toho, nebo si ještě zlomíš ruku!" okřikl mě Honza po pátém neúspěšném pokusu, kdy jsem nespadla na bráchu, ale nalevo od něj a ruka se mi přitom nějak divně zkroutila. Naštěstí mě ale zachytil a nevrazila sem do zábradlí.
"Já ale nemám zlomenou nohu!" protestuju.
"Jo, ta co?" ušklíbl se brácha jízlivě.

"Mam nateklej kotník, to už se mi přece stalo…" zabručela jsem.
"Tak jedem na pohotovost…" zavelel brácha. Zahulákal něco do obýváku a pak se obrátil na Martu.
"Jdeš s náma?"
"Jo,"
"Fajn, aspon ji budeš dělat společnost!" ušklíbl se.

Deník Mary-May 5

10. října 2013 v 14:05 | Áj em |  Deník Mary-May

Týden uběhl a já žiji! Milý deníčku, drahý Harolde, jsem šťastná, že už se trmácím autem zpět do Ostravy.



Za sebou necháváme nádherný kus přírody a pro mě dost útrpných vzpomínek. Krom Davida. Sedím vzadu ve Filipově autě a vedle mě je David. Já zírám z okna a on zírá na mě. Cítím to. A taky vím, že se mu líbím, ale fakt netuším, co od toho čeká. Snad nic, potřebuji se nejprve trochu zaklimatizovat. A navíc se neumím ke klukům chovat, vůbec. Kromě Jacka a Andrewa. A Andrew byl omyl a Jack rodina. Ale David… je prostě jiný. Je starší a já už jsem taky o dost starší, než jsem byla v přítomnosti Andrewa, měla bych být zvyklá na přítomnost kluků. Ale nejsem. Možná to je tím, že jsem žila 18 let oddělená od světa… v podstatě izolovaná, neumím komunikovat. A pravděpodobně ani s holkama. Vlastně nevím, jaké jsou celkové standardy a předpoklady na 18 letou holku. Co vlastně osmnáctileté holky baví? …



"Davide, nezírej na mě," vyjelo ze mě zcela spontánně. Ošila jsem se. Vrhnul na mě zdrcený pohled a otočil se k oknu.

Hm… bezva. Snad není ukřivděný, hodně mi pomohl, nechtěla bych mu ublížit. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zeptala se tak potichu, aby nás kluci neslyšeli:



"Co ode mě očekáváš?" Vypadal trochu vykolejený tou otázkou.

"Já nevím."
"Já totiž už vůbec ne. Beru tě jako kamaráda, ale vidím, jak se na mě díváš. Já ale vůbec nevím, jak se v podobných situacích chovat." Upřímnost by snad mohla pomoct. A jestli si jeho pohledy špatně vykládám, tím líp.



"Jo, líbíš se mi. Jsi jiná než ostatní holky, taková křehká a zároveň silná a nezvykle upřímná. Hodně nezvykle."


"Lidi nejsou upřímní?" Zeptala jsem se hloupě, ale překvapilo mě to. Vlastně jsem nad něčím takovým nikdy nepřemýšlela. Proč by někdo neměl být upřímný? Zavrtěl hlavou.


"Ne, moc ne. Mají strach, aby se nezesměšnili a nebylo jim ublíženo."



Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.


"Ale tys byl. Nebojíš se?" Usmál se.


"Líbí se mi tvoje upřímnost, budu rád i za kamarádství," upřel na mě svoje hnědé oči, které teď zářily jako hvězdy. Moc krásně.


"Díky. Nevykládej si to špatně, neberu tě jako kluka na -" zarazila jsem se. Na co vlastně? Takhle, nejsem debil, vím co se s klukama dělá. Alespoň v teoretické rovině, ale v té praktické vůbec nemám tušení. Co já bych od kluka vlastně měla chtít?



Viděl, jak jsem zaražená.


"Vztah?" pomohl mi.



"Jo," úlevně jsem přikývla. "Vlastně tak neberu nikoho, já-" zaváhala jsem Pak mi došlo, že bych mu neměla říkat o své sociální izolaci a její následné neschopnosti. Mohlo by to působit dost divně, i pro něho.



"-nemám moc zkušeností se vztahy," dokončila jsem nakonec velmi prozíravě. Ehm. A nadsazeně, to určitě.



"No jo," zasmál se, "to jsem poznal, ale rozhodně to není mínus, právě naopak," povzbudivě se usmál. Já strojeně. V téhle fázi už mi rozhovor začínal být velmi nepříjemný, neboť jsem nevěděla, co mám říkat.



Po zbytek cesty jsme mlčely, až když měl vstupovat, požádal mě o telefoní číslo. Zpanikařila jsem a nadiktovala mu to první, co mě napadlo, což bylo číslo na pevnou linku ve starém domě v Californii. Píchlo mě u srdce, když jsem si to uvědomila a představila si, jak telefon dlouze vyzvání v opuštěném domě a nikdo ho nezvedne. Beztak bych ve výsledku nevěděla, o čem si s ním povídat, ačkoli tam-kdesi-v-přírodě jsme strávili povídáním dlouhé hodiny, což je… divné. Vůbec nevím, o čem jsme si povídali. O jeho rodině, určitě. A taky jazyku… ale dál?



Když jsme dorazily domů, mamka na nás vrhala jeden zářivo-nejistý úsměv za druhým a svého miláčka zasypával polibky a mě … si nevšímala, pro změnu. A upekla nám buchtu. Byla spálená, ale tak co… Snaha se cení.



Vlastně… příjezd byl docela karikaturivní… nebo jak se tomu říká, když děláte karikatury. Postě otřesný! Cítila jsem se úplně příšerně. Připadalo mi to jako bych byla divák, který si zaplatil lístek na hru a někdy v půlce zjistil, že v ní vlastně měl hrát, ale totálně zmeškal nástup. Hm... Cítila jsem, že tam nepatřím. Že nepatřím do jejich společenství. Já jsem zvyklá, že si mě mamka nevšímá, ale... přišlo mi to docela hnusný vzhledem k tomu, jakou jsem pro ni udělala obět a jak mi v tom týdnu bylo.



Nechala jsem teda ty dvě hrdličky na pokoji a šla se projít ještě ven, jelikož tam pofoukával krásný chladný větřík.



"Nevěděl jsem, že máš ráda tohle počasí," překvapil mě Filip o dost později.

"Ano, mám."

"Víš... omlouvám se ti. Za to, jak ses asi musela cítit i za svoje chování. Vážně bych chtěl s tebou zkusit vycházet," dokončil nejistě.



To bylo teda... trapný. Teda v tom ohledu, že se choval jako táta, co se chce usmířit s uraženou pubetální dcerou.

"Chceš říct, že chceš vycházet s dcerou mamky. Ne se mnou," řekla jsem trochu roztrpčeně a dál stála zády k němu. Popravdě jsem se v téhle pozici necítila zrovna bezpečně... ale co, měla jsem krásný výhled na skoro zapadlé slunce.


"Je v tom rozdíl?" zeptal se překvapeně.

"Kdybych nebyla její dcerou, ani si mně nevšimneš. Nevidím důvod, proč teď. Mě není pět Filipe. Nejsem ani labilní puberťačka." Teď už jsem se k němu otočila.



Po mém šíleně vážném a vyspělém proslovu zůstalo rozpačité ticho. Zřejmě nevěděl, co říct.


"Podívej, pokud ke mně budeš přistupovat jako k té-Cyndině-dceři, pak na to rovnou zapomeň." Kruci, blbý výraz! "Teda, chci říct, že já nejsem jako ona. Jsem já. Nemáme spolu moc společného, jen asi to, že jsme matka s dcerou. Moc se o mě nestarala, ani nezajímala. Takže jestli se se mnou chceš bavit jen proto, abys neměl pocit, žes něco zanedbal, nebo aby sis vylepšil skore, tak rozhodně nemusíš," jo, to už bylo lepší. Opravdu chytrý a vyspělý.


"Ale pokud jsem tě zaujala , jako osobnost, pak se se mnou bav. Ale to asi není moc pravděpodobné," usmála jsem se.



"Proč?" zvedl ke mně hlavu po dlouhé době.
"Nezdá se, že toho máme moc společného," pokrčila jsem rameny.

"Můžeme … se pokusit spolu bavit," řekl po chvíli. "Cyndie říkala, že by si přála, abychom spolu vycházeli. A to nemůžeme, pokud se spolu nebudeme bavit. Takže já navrhuji toto. Pokusíme se najít nějaké společné zájmy. Pokud je najdeme, pak se také lépe poznáme a můžeme spolu lépe vycházet. A pokud ne..." prohrábl si vlasy. Bylo vidět, že není zrovna štastný vyhlídkou na tuhle možnost a že udělá vše proto, abychom našli společnou aktivitu. "Pak potenciální konverzace omezíme na zdvořilostní fáze. Co ty na to?" nadějně se po mě podíval.

"Jo, je to dobrý nápad. Souhlasím." přikývla jsem. Proč ne. Byla jsem si skoro jistá, že s ním moc společného nemám, i když jsem ho znala teprve chvíli. A kdyby jo, proč se bránit přátelství. Třeba se naučím, jak vycházet s klukama. Staršíma.

Deník Mary-May 4

3. října 2013 v 23:47 | Áj em |  Deník Mary-May
No, opravdu jsem ho potřebovala a dostalo se mi ho v podobě bratra od-toho-jednoho-z-party. Ten jeden-bratr-od-toho-někoho mě vlastně celkem zachraňuje, pokud se jedná o pobyt tady. Obvykle pesimista nebývám, ale v tomhle ohledu… Nechodí ani na výlety do přírody. Prostě se seberou, jdou do hospody, odpoledne koupat a koukat holkám na prsa a večer chlastat a hrát u ohně karty. Když prší, opakují to samé ve stanu, akorát bez koupání. Jsme tu tři dny a já už mám přesně odhadnutý jejich harmonogram, děsný. Při tomhle člověk nemá moc naděje, že se jejich zřejmě dlouho zaběhnutý rituál na dovolené změní, a tak jsem si musela najít jiný program, a právě v tomhle mě ten jeden brácha od jednoho z nich vysvobodil. Nejenže umí americky, nebo spíš anglicky, což nikdo z těch frajerů krom Filipa neumí, ale je i milý. Moc.



Včera jsem si mu stěžovala, že se s Filipem nejde dorozumívat, protože když se ve tři ráno přivalí do stanu, je totálně na mol. Radil mi, abych si s ním o tom promluvila, kdy na mol není, jenže kdy taková příležitost bude, když celý den chlastají.



Učí mě česky. Pomalu, ale jde to. Až se vrátíme, chce mě mamka přihlásit do kurzů češtiny pro cizince, i ona se tam přihlásila, tak aspoň budu mít už nějaký přehled.



Nejenže je milý, ale má se mnou i obrovskou trpělivost. Já někoho učit angličtinu a ten někdo být takové poleno na jazyky jako já, vykašlu se na to rovnou, ale on ne. Učí mě i přes můj netalent. Ptala jsem se, jak mu to oplatím a víš, co mi odpověděl? Nemám tušení, řekl to česky.



Jemně jsem zatřásla s Filipem, ležícím vedle mě. Poprvé jsem šla spát později než on. Podle Patrika to všichni zalomili už o půl jedenácté, protože se další den chystají do obchodu, jen Patrik strašil u vchodu do stanu. My se s Davidem procházeli mnohem dýl. Do stanů jsem zalezla o půl druhé.



Znovu jsem zatřásla s Filipem, tentokrát o něco silněji. Cosi zamumlal, ale nebylo mu rozumět.

"Filipe! Vzbuď se!" říkám nejspíš dost potrefenou češtinou slova, co mi napsal David na papírek, spolu s dopisem, který mu mám dát, nebo přečíst. Sama jsem mu ho nadiktovala americky a on to přepsal do češtiny.

"Filipe!" zavolala jsem mu česky nahlas do ucha. Polekaně sebou trhl a posadil se. Mžoural do baterky.

"Co-co se-dě-je…" zamumlal Filip a mnul si čelo. David mě poučil, že to češi dost často používají a je to něco jako u nás: "What's wrong?" nebo: "What's going too?" a tak, takže jsem mu rozuměla.

"Na!" podala jsem mu dopis. Unaveně se na mě podíval ta přivřenýma očima, že v jeho velkém obličeje skoro nešly vidět.

"Co to je?" zeptal se. Přeložila jsem si tu větu jako "What is it?" a přepokládám, že je překlad správný.

Rozhodila jsem rukama. Vyložil si to správně, zamračeně, s malýma očima, na mě pohlédl, otevřel obálku a začal číst. A jak četl, výraz se mu měnil. Na ještě víc zamračenější a pak překvapený. Dočetl, odložil dopis i s obálkou a zamyšleně se na mě podíval. Skoro jako by mě studoval a očekával, že něco dodám, ale já jsem nevěděla co, protože jsem neuměla česky a i kdybych uměla, tak bych nic neřekla. Jen jsme si tak zírali z očí do očí a vzájemně se studovali. Když odvrátil pohled, čekala jsem, že půjde spát, ale on si natáhl kalhoty a tričko a šel ven. Nevím co si mám myslet.



Vzala jsem do ruky dopis a mám v úmyslu si ho přečíst, jestli náhodou nějaké výrazy, slova a obraty nejsou přehnané. Na druhé straně to bylo napsané americky.



Nijak jsem si Tě nepředstavovala. Netoužila po tobě, ani Tě nehledala. Nestála jsem ani o dřívější seznámení. Když jsem tě poprvé uviděla, nemohla jsem uvěřit tomu, že kvůli tomuhle člověku mamka opustila svoji rodnou zemi, milované vinice a úžasné San Francisco. Zdál ses mi až příliš obyčejný, ale nepovažovala jsem to za špatné. Nehysterčila jsem, ani nikoho neobvinovala, brala jsem Tě jako někoho, s kým budu zřejmě nějakou dobu žít, tak proč si to stěžovat.



Ted jsme tady a já mám chuť si na mamku zanadávat vaším slovníkem. David mi řekl, co ty výrazy v překladu znamenají a já jsem byla totálně znechucená jsem i teď, když tenhle dopis spolu píšeme. Původně jsem ti chtěla jen říct, že mi vadí, že mě neustále v noci budíš, ale ono je více věcí, co mi na Tobě vadí. Jsme spolu zatím dvě noci ve stanu a venku tři dny a tys jediné cos udělal je, že mě pomlouváš před Tvými kamarády a mluvíš o mě jako o nespolečenském tvoru a kdoví asi jak ještě. Podle Tebe je nejspíš člověk, který se nechová jako Vy a nebaví se protivným způsobem, jako Vy, divný. A nespolečenský a kdoví co ještě.



Nenechávám si zadek dřevěnět zbytečně, tohle jsem od Tebe fakt nečekala. Neznáme se, nemůžu o Tobě říkat a psát, že jsi špatný, protože by to bylo nespravedlivé a já se nechovám po způsobu člověka, na kterém mi ta věc vadí. Od tebe to je nespravedlivé a já ti dřevěněním zadku chci sdělit, že jsi mě opravdu zklamal. Jestli spolu budeme žít v jedné domácnosti, tak si Tě pravděpodobně nebudu všímat, tak chci, abys věděl důvod.



Vše. Žádný úvod, ani pozdrav, jen dopis. Ne přehnaný, ale upřímný. Na něm je, jak si obsah přebere.



Vykoukla jsem ze stanu a uviděla ho, jak s někým volá. Hm, s kým asi.





Je to úplně jasné. Volá mamce, co má se mnou jako dělat.



Ale to má docela blbé, protože ta je ta poslední, co by věděla, co má dělat. S mamkou jsem se chytla jen párkrát a byla to vždycky ona, která trucovitě odešla.






Za půl hodiny přišel za mnou zpátky do stanu a taky mi cosi naškrábal na dopis. S velkými obtížemi jsem si to přečetla.



Vím, že to pro tebe určitě není lehké, ale snaž se mě prosím pochopit. Cindy tímhle úskokem zase hodně zklamala mě. Jestli jsem ti tím nějak ublížil, tak promiň, nemyslel jsem to tak vážně, jak to bereš, ale slovník mi nemůžeš vyčítat. Co tady děláme je naše věc, je to každoroční tradice. Ještě to tady pár dní vydrž a pak se pokusíme blíže poznat, třeba to klapne a všechno bude fajn.



Dočetla jsem vzkaz a se smíšenými pocity. Čeká ode mě, že budu v pohodě? Na takové chování nejsem zvyklá. Ale asi bych si měla začít zvykat.



Filip mě celou dobu pozoroval a čekal, jak zareaguji. Přikývla jsem na znamení souhlasu a šla ven se projít. Tohle je fakt na palici…