Deník Mary-May 2

16. září 2013 v 19:49 | Áj em |  Deník Mary-May
Cesta do nového domova. Dvě Američanky v Ostravě. Tahle část je trochu delší.


No dobrá, po čtyřech hodinách čekání na letišti jsme v letadle. Díky mamce jsme málem neodletěly, protože měla moc těžký kufr. Ale nakonec vyhodila žehličku a je to.
Ten kluk s námi nakonec neletí, protože došlo ke zmýlce a on odletěl už včera, tak ho holt uvidím až v jeho rodné zemi. Pokud se nezřítí letadlo.

Po dvou hodinách

Přestoupily jsme v New Yorku a ted už letíme vstříc České republice a jelikož nám cesta bude trvat cca 14 hodin, tak ti sem napíšu něco víc o mamčině životě.

Její jméno je Cyndie Kate Davis, což je jedno z nejčastějších příjmení v Americe. Zdárně vystudovala University of Phoenix, obor The Masters of Arts in Education/Secondary Teacher Education., což je ve zkratce MAED/TED-S, takže se pyšní titulem Masters degree. Jelikož je univerzita v Arizoně a mamka se narodila v San Franciscu, byla ve škole na koleji. Tam se seznámila s klukem, co prý byl nejhezčí z celé univerzity, vyspala se s ním a odtud pocházím já. Sourozence nemám, od té doby se totiž chrání.

A teď pro změnu něco o mě. Narodila jsem se 21 května roku 1993. Mé jméno je Mary-May Davis. Dědeček je totiž dost pobožný a dovolil nám vedle vinice bydlet jen díky přídavku Mary. Nevadí mi to. Kdyby se mi někdo posmíval s květnem, můžu ho usadit s Marií Ale květen jako měsíc je nádherný a někdo se třeba jmenuje Jaro, nebo Jahoda, což taky není špatné. A pak, soudit lidi podle jejich jména, které si nevybraly je ubohé a rozhodně to něco říká o kritizujícím člověku.

Nerada se zabývám svým milostným životem, ale když už tady má být můj život, tak i tohle.
V mých 15 letech mě líbal jeden kluk - kamarád Jacka.
Měl černé rozčepýřené vlasy a bledý obličej. Vždycky se mi líbily kontrasty. Světlé úzké rty a tmavě zelené oči s příměsí hnědi. Postavu měl spíš jako vyžle, ale i tak se mi líbil. Skoro jsem se s ním vyspala v seníku, ale Jack zasáhl. Prý to byl děvkař. Jsem ráda, nechtěla bych mít dítě v 16 letech. I když by to bylo určitě pěkné dítě.

"Budete si přát něco k pití?" zeptala se mě úslužná letuška. S díky jsem si vzala colu v plechovce. Je hrozně sladká, nesnáším ji, ale proč si jednou neosladit život. Nebo spíš nepřesladit, tedy.

Teď pouští nějaký film. Myslím komedie s Hayden Panetierre. Nemám ji moc ráda, tak si dám do uší sluchátka a na Ipodu si pustím Last Friday Night od Kate Parry. Má jednoduché písničky, ale dá se při nich skvěle vypnout.

A to já teď opravdu potřebuju, vypnout. Prostě. Ono není nic příjemného si představovat svůj starý domov jak mizí a nový domov, který čeká kdo ví kde.

Vytáhla jsem si mobil, najela na Google mapy a zadala česká republika. Jo, paráda, našlo mi to zem v Evropě. Úplně maličkou zemičku vedle Německa a Francie a Polska a Slovenska. Že je u Francie mě potěšilo. Francouzsky umím a Francii mám moc ráda, třeba se tam podíváme. Á, vlastně vedle Francie není. Vedle Rakouska. Hm… no, to už není tak fajn, ale Francie je i tak poměrně blízko.

"Mami, jak se jmenuje město, do kterého jedeme?" zeptala jsem se.
"Hm…myslím, že… no… moment, podívám se," vytáhla si mobil. Zvláštní, že si nepamatuje město svého milovaného, ale koneckonců, to je celá ona.
"Ostrava, proč?"
"Hledám ji na mapě." Zadala jsem Ostrava. Hm…. Docela drsné.
"Dívej!" ukázala jsem mamce mobil s obrázkem Ostravy, který mě docela šokoval.
"No, bude tam útulně…" dívala se mamka skepticky na displej mobilu, ale její hlas prozrazoval, že tomu sama moc nevěří. "Hele, budeme optimistické! Bude tam Filip, ten je úžasný, se vším nás seznámí!"
"Hm, no tam toho ani moc není…" ujelo mi.
"No, my to tam neznáme, takže nesuďme."
"Fajn…" pokrčila jsem rameny. Ale nešokovalo mě ani tak jak je Ostrava malá, to jsem už předem tušila, ale spíš kolik je měst v okolí. Vždyť Česká Republika je narvaná samými městy! Mají tam vůbec nějakou přírodu? A co parky? Vždyť v Ostravě je jen JEDEN! Ale dobrá, budu se snažit nemít předsudky, to bude v pohodě, jasně, proč ne… jak by ne……
Usnula jsem se sluchátky v uších a letem mě provázely děsivé sny, kdy jsem byla v ponurém městě, kde byly samé mrakodrapy a skládky a odtoky a žádný strom, jen zničená tráva. Nakonec mě vysvobodila mamka, když mě vzbudila, že už jsme v Nizozemí.

Tam jsme čekali další dvě hodiny na letadlo do Prahy, prý hlavní město česka. Časový posun mě docela zmátl, jelikož u nás by byla půlnoc, ale tady už osm hodin ráno. Odlétaly jsme v deset a v Praze jsme byly o půl dvanácté a mamka pomalu padala hlady, protože si v letadle nevzala žádné nabízené jídlo ze strachu, že by jí mohlo být špatně. Já si taky nic nevzala, ale mě bylo doopravdy špatně a ten stav pořád trvá. Právě sedím v kavárně u restaurace, kde se mamka nacpává. Nechtěla jsem tam jít kvůli různým vůním, ale mamka trvala na tom, že si musím dát aspoň něco, tak jsem kapitulovala s kávou. A není špatná.

Sedím s vyhlídkou na řeku a ta je vážně moc pěkná. Sluníčko tady nádherné svítí a je tady takový klid až se zdá skoro nemožné, že jsem v centru hlavního města. Vážně pohoda… modrá obloha a na ní líně honící se mraky prozrazují, že bude krásný den. Snad ne jen tady. Až mamka poobědvá, nastupujeme do autobusu, který prý jede ve dvě, takže máme hafo času, tak se půjdu projít po břehu řeky.

Oujé, změna plánu. Zjistila jsem, že pobřeží u Vltavy je vážně nádherné, ale mamka se s časem odjezdu autobusu sekla o hodinu napřed, tudíž jedeme vlakem. Ten její nás prý bude čekat na hlavním nádraží hned u vlaku, takže tam se neztratíme, problém ale je, jak se dostat na hlavní nádraží v Praze a ještě najít správný vlak.
"Někde to tady už musí být!" mamka, úpěnlivě žmoulající v prstech koupenou mapu držící se jí jako posledního kousku naděje, je vážně k smíchu. Na druhou stranu musím uznat, že se vážně snaží. Já být jí a vědět o svém naprosto mizerném smyslu pro orientaci, hodím mapu do koše a zoufale obvolávám všechny informační stanice, co tady mají, anebo se ptám na cestu po každým pěti metrech.

"Hele, dívej tady na toho pána, ten by to mohl vědět…" žduchla jsem do ní, abych jí upozornila na vznešeně vypadajícího muže v obleku s krátce střiženými tmavě hnědými vlasy.
Mamka, podle očekávání, okamžitě změnila chování, bleskově zmuchlala mapu a vrhla na procházejícího pána svůj neodolatelný úsměv.

"Prosím vás…" oslovila ho americkou angličtinou. Ehm…
"Ano?" odpověděl také anglicky a mile se usmál.
"Ukážete nám kudy máme jít na hlavní vlakové nádraží?" Chvíli nás zamyšleně pozoroval, až jsem se lekla, že to bude taky nějaký cizinec, ale on se naštěstí dal s mamkou do řeči a dlouze a nudně si s ní povídal. Mamka se pořád chichotala a krčila rameny a vrhala na něj oči a úsměvy a vlasy a… celkově to protivné chování, když chce někoho dostat, anebo vyždímat z něj informace. Vlastně… když tak o tom přemýšlím, mohla by úplně zahodit kariéru ředitelky pobočky designu a jít k FBI, určitě by měla úspěch.

Společnými silami s neznámým pánem jsme se dostali až na hlavní vlakové nádraží, kde nám ten milý pán dokonce zjistil vlak do Ostravy a poradil, kudy se máme vydat, abychom nezabloudily. Když se s námi loučil, bylo mi ho skoro líto, protože mamku neustále zval na kafe a snažil se z ní všemožnými způsoby dostat informaci, jestli má přítele, ale mamka jeho zákeřné přímé uhrančivé pohledy statečně ustála, a tak jsme si úspěšně koupily lístky a sedly si do vlaku směr její nová láska a náš nový život… Dost mě překvapilo, jak to s ním myslí vážně a…
"Jak se vůbec jmenuje?" napadlo mě najednou.
"Filip Žďárský."
"To je docela těžké jméno, řekni to ještě jednou!"
"To, že to neumím pořádně vyslovit ještě neznamená, že se to nenaučím," řekl s jistotou.
Škoda, chtěla jsem se ještě pobavit…
Ve vlaku jsem střídavě spala, poslouchala mp4-ku, dívala se z okna a nemohla uvěřit těm vesničkám, co se střídaly každá po kilometru, řekla bych. A navíc tu a tam byl samostatný dům. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a neskutečné. Vypadaly moc mile a hezky, jak tak na ně svítilo odpolední sluníčko, ale to z nich v mých očích dělalo ještě více jen nějaký zvláštní sen. Nějak mi nedocházelo, že jsem už tady… že ten měsíc od oznámení utekl tak rychle a já se mám zařadit do tohohle fantastického života.

Když jsme přes ty vesničky dojely do Ostravy na hlavní nádraží, vlak zpomaloval, já se balila a mamka očima prozkoumávala nástupiště, jestli už tam je její objev.

"Tam je!" zařvala a už stahovala okýnko, aby na něho taky zavřískla a začala zuřivě mávat.
"To je on?" ujišťovala jsem se při pohledu na obyčejného muže vysokého víc než 180 centimetrů s hnědými vlnitými vlasy po ramena a tak akorát svalnatou postavou. A samozřejmě s širokým šťastným úsměvem a taky zuřivě mávající na mamku.
"Jo," kývla, aniž by se podívala, kterým směrem se dívám. Ale asi to bylo stejně jedno, protože jestli bychom se hned nesebraly a nevystoupily, vlak by nás zavezl kdo ví kam.

"Ahoj!" padla si s ním do náruče. Dívala jsem se na tu romantickou scénu s menším despektem v očích. Ne, že bych nebyla ráda, že má mamka lásku a tak, ale připadalo mi to přehnané, teatrální, kýčovité a … no, vyloženě se to nehodilo na to šedé špinavé nástupiště.

"Ehm, ahoj," pozdravila jsem taky s odkašláním, takže od sebe nepatrně odstoupili a mamka se konečně dala do představování.

"Tak, Filipe, tohle je moje dcera Mary-May, May, tohle je moje životní láska - Filip!" Prohlíželi jsme se jako tvorové z jiných planet a mamka, pořád ho sledujíc, si samozřejmě ničeho nevšimla. Ale připadal mi … moc obyčejný! Nevím, koho jsem čekala, nikoho jsem si nepředstavovala, ale tenhle týpek rozhodně neodpovídal mamčinému standartu v Californii. I když, to se nemůžu divit, je to ostravák. Má malé oči a malou pusu a velký nos a docela hranatý obličej. Vypadal mile, to jo, ale víc pozitiv jsem o něm říct nemohla.

"Ahoj," vypadlo ze mě nakonec znovu.
"Ahoj," řekl a natáhl ke mně ruku, se kterou jsem si rychle potřásla. No, ten úsměv má fakticky hezký, až jsem se začala taky spontánně usmívat, ale on už visel pohledem opět na mamce.
"Přijel jsem autem, takže se nemusíme trmácet MHD," řekl dost lámanou angličtinou. Já teda nechápala, co to MHD je, ale Filip už nás vedl nahoru po schodech a pak po dalších schodech a galantně nám vzal jedno zavazadlo, i když s velkým cestovním kufrem jsem se musela táhnout stejně sama, ale to nevadí, jsem zvyklá. Pak jsme šli takovou dlouhou chodbou a nakonec zase po schodech dolů, asi do hlavní budovy se spoustou malých obchodů a zase ven. Přímo před nádražím stála fontána a před ní koleje s dvěmi tramvajemi a o kousek dál trolejbusy. Aspoň jsem teda hádala, protože všechno bylo úplně jiné, takové jakoby starší. Teda… no, záleží na typu, samozřejmě. Ale i tak to na mě působilo zastaralejším dojmem, nevím proč.

A hlavně to bylo menší než u nás v centru. Domy byly oproti Californii malé, ale bylo jich i méně. Než jsme dojeli na sídliště, kde Filip bydlí, utvořila jsem si o tomhle městu celkem dobrý obrázek. Málo lidí oproti centru Californii. Ale tady mají více vesnic, kdežto v Californii jsou skoro všichni zhuštění ve velkých městech. Třeba takové San Francisco. Velký rozdíl.

Když jsme dojeli na místo, spatřily jsme s mamkou malý, asi třípatrový dům. Filip nám prozradil, že bydlíme ve druhém patře. Ano, tam budeme bydlet. Jak zvláštní. Interiér domu byl normální, takový… staromódní možná. Ale ne, byl normální. A byt samotný byl samozřejmě o mnoho menší, než dům u nás. Uviděla jsem svůj pokoj. V něm jednoduchá postel, okno s výhledem na sídliště a prolézačky. Pobíhalo tam pár dětí a příšerně řvali. I tak mi to připadalo kouzelné.
Můj nový domove, tak jsem tady…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 2. října 2013 v 16:28 | Reagovat

u téhle kapitoly jsem se vážně pobavila =oD Praha byla asi nejlepší a to, že Mayina mamka neumí pořádně vyslovit jméno svého milovaného? vůbec mě to nepřekvapuje =oD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama