Září 2013

Deník Mary-May 3

19. září 2013 v 15:00 | Áj em |  Deník Mary-May

Ale radši bych tady nebyla. Uznala jsem po pár týdnech bydlení. Je to hrozné. Je teprve 3.srpna a já už chci pryč! Zpátky do Ameriky! Ach, Ameriko… už jsem na to přišla. Nevadí mi samota, vadí mi Ostrava. Filip nás tady provedl, což byla naprostá katastrofa. Na každém kroku sídliště, samé složité křižovatky, slepé ulice. Jediné co se mi tady líbí jsou Vítkovice. Byli jsme se tam podívat na dni otevřených dveří, prý to bývala těžební firma, nebo co to Filip říkal, ale opravdu mě nadchly. Asi půjdu studovat techniku.
Milý deníčku… vím, že by se to mělo psát spíš na začátek, ale tobě to nevadí, že ne? Takže deníku, pojmenovala jsem tě Harold a i když to není pro tenhle příběh vůbec důležité, pojmenování mých věci mi dává trošku autenticitu. Uznej, že v těchto těžkých dnech jí potřebuji.
Dnešek byl opravdu zvláštní. Nebyla jsem se podívat do obchodního centra, nějaká "Karolína", tak jela jenom mamka a Filip. Ležím v posteli a otevřeným oknem na mě fouká studený vítr. Mám moc rád zimu. Na procházku jsme si vybrali zrovna ty největší vedra a možná i to způsobilo, že z prohlídky Ostravy nejsem nadšená. Snad. Nedokážu si představit, že bych žila ve městě které by se mi vyloženě hnusilo. Ale ono to je asi taky steskem po Kalifornii…
Po mém starém nábytku. Po dědovi. Po Jackovi. Po bazénu, koních a rozlehlé zahradě. Po vinicích, samotě a soukromí.
Achjo…
...
Doted mě nenapadlo, že by mě někdo mohl považovat za společenského vývrhele proto, že jsem osmnáct let žila v odlehlém domě, chráněna vinicí. A taky mě nenapadlo, že by si to o mě mohl myslet mamčin přítel.

Když jsem ho uviděla poprvé, v jeho bytě, zdál se mi… na moji extravagantní maminku až příliš obyčejný. Ale on obyčejně doopravdy je a není na tom nic špatného. Jen nosí náušnici v levém uchu. Nijak jsem si ho nepředstavovala a proto mě nepostihlo žádné zklamání. Brala jsem ho zkrátka jako součást mého života, protože bylo jasné, že mamka ho určitě nepošle k vinicím, tak proč si to stěžovat hysterickými výbuchy.

Nechoval se k mě nijak mile a já to opět nečekala. Ale čekala jsem, že bude slušný, a až se po pár měsících poznáme a vzájemně otrkáme, mohlo by mezi námi panoval lehké přátelství. Jenže přátelství nevzniká tak, že o tom člověku za zády začnete říkat, že je "společenský vývrhel" a to cituju. Dozvěděla jsem se to úplnou náhodou, ale na náladě mi to teda nepřidalo.

Před pár dny mamka dostala skvělý nápad - pojedeme na dovolenou pod stan! Její objev byl nadšený. Říkal, že každoročně jezdí s přáteli kamsi do Čech, a že to tedy mohou spojit a představí jim svou drahou polovičku. Taky říkal, že se nemusí bát ze setkání, a že mu jí budou určitě všichni závidět. Ale mamka pár hodin po tom, co to vpustila z pusy, začala panikařit. Ani se jí nedivím.

Pod stanem spala jen jednou, když jsem jí k tomu přemluvila, a to jsme spaly na zahradě, pod ochranou ochranky mého dědy. A navíc jsme skoro nespaly. Mamka se neustále převalovala a stěžovala si na tvrdou zem, šumící trávu, zpívající ptáky a celkově se děsila, že někdo přijde, že má novou manikúru a nerada by si ji poškodila, a že to celkově byl hloupý nápad. Vzbudila jsem se hodně brzo ráno mamčiným výkřikem, když spatřila pavouka. Povzdechla jsem si a vyhodila ho ven. Chystala jsem se zase ke spánku, ale mamka trvala na tom, že okamžitě musíme jít ven, jinak se ten pavouk vrátí a pomstí se jí kousanci po celém těle. Mamce je zbytečné vysvětlovat, že pavouk není mravenec, který kouše na potkání, a to už vůbec nemluvím o vracení k mamčinému řevu, takže jsme se vyhrabaly ze spacáků.

Navrhla jsem, že se nasnídáme venku a po chvilce přesvědčování a psychického vydírání jsem uspěla a mamka šla do kuchyně pro špekáčky a já šla rozdělat oheň.

Tu noc ve stanu mi dlužila, když omylem nepodala mou přihlášku do školy včas, takže jsem nebyla přijata. Ale teď v tom vidím výhodu, měla bych zbytečně moc lidí, které bych už nemohla vídat.

Každopádně spát ve stanu pro ni asi nebyl nejhorší zážitek. Při opékání špekáčků se tvářila hodně kysele a svůj klacek, na jehož konci měla párek napíchnutí, si štítivě přehazovala z jedné ruky do druhé, asi aby zamezila přesunu bakterii a špíny na její tělo. Když jsme měly špekáčky dojedené, mamce se trochu zlepšila nálada, koneckonců po vydatném jídle… takže jsme si spokojeně povídaly, pořád u ohně a pak dřevo zapraskalo a jeden uhlík se vrhl naproti mamce. Propálil jí nejoblíbenější krémovou blůzičku a spálil kousek kůže. Mamka zavřeštěla, ale po chvíli jí děs přešel a nakvašeně prohlásila, že jsem jí nadobro vyléčila z veškerého zapomínání, a že tohle už nechce zažít.

Takže už chápeš, proč mamku popadla panika a na poslední chvíli mě skoro na kolenou prosila, abych jela na dovolenou s jejím drahým. Já. Aspoň se poznáme, a až se vrátíme, budeme jedna malá, šťastná rodina. Prý nám dokonce upeče dort na přivítanou.

Tomu poslednímu nevěřím a nad zbytkem jsem do chvíle, než jsem se náhodou dozvěděla, jak o mě mamčin drahý mluví, taky nepřemýšlela.

Víš, prázdniny a volno jsem si nikdy neplánovala. Jednak prázdniny jako takové pro mě neměly příliš význam, protože k nám dojížděl za nehorázné prachy soukromý učitel. Byl to velmi vážný muž ve středním věku s pronikavýma modrýma očima, autoritativním hlasem a okouzlujícím vystupováním. Učil mě všechno, co mamka uznala za vhodné mě učit. Takže všechno, nemá potřebu mi něco zakazovat. Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Koneckonců, měla jsem devět roků, když poprvé přišel. Až do doby, kdy jsem jednou zapomněla na domácí úkol z matiky a nevyřešila úlohy. Omlouvala jsem se mu a on na mě shlížel z výšky sto osmdesáti centimetrů a snažil se na očích přečíst, co si myslím. Aspoň to jsem si to myslela. Jeho pronikavé oči se do mě zařezávaly a z jeho mrazivých rtů, jež ani jednou po dobu mojí výuky nezvlnil do úsměvu, mě naplňovaly nechutí a pohrdáním.

Od té doby jsem na něho pohlížela jinak. Už mi nepřišel jako "velký pán", ale jako velký spratek. Chlap, co vyrostl, udělal si školu a je mrzutý. Moc, moc mrzutý a proto obchází domy s dětmi a vybíjí si na nich svojí mrzutost, které říká učení a ještě za ní fasuje nehorázné prachy. Od té doby jsem se radši ani nesnažila pochopit dospělé. Až jednou, kdy jsem pochopila podstatu mamčiny zjednodušené mysli, která se většinou zaměřovala na zcela povrchní zájmy a tím pádem pro ni hodně znamenal zevnějšek a povaha už šla stranou, se mi svěřila, že se jí děsně líbí ten modrooký vážný pán. Okamžitě jsem se přestala tvářit neutrálně a zatvářila se hodně znechuceně. Mamka se zeptala, co mi na něm vadí, a po mé stručné odpovědi: "Všechno.", ho vyhodila, aniž mu zaplatila poslední měsíc dřiny. Žaloval ji a soud prohrál.

Po téhle zkušenosti jsem moc nevěřila novým učitelům, kteří se u nás občas zastavili na "kus řeči, čaj, kávu a sušenky". Prý pohovor. Samé pohledné mužstvo, ze kterého by si mohla udělat vlastní modelový tým, který by jí nejspíš vydělal víc peněz, než si vydělávala jako manažerka. S každým tím pohledným mužem si i testovala, jak na tom je. Finančně, majetkově, zásadově, rozumově a pak už i povahově. Byla to spíš trochu seznamka. Většina zájemců mě chtěla vyučovat, aniž by mě předtím jen viděli, zadarmo, jen aby se mohli vyskytovat v blízkosti mojí mámy. S většinou se prý vyspala, ale žádný nebyl nic moc, tak se naštvala, a najmula první učitelku, kterou potkala.

Slečna Jane Wood byla tak normální, jak si jen dokáže kdo představit. Byla mladá a docela hezká. Světle hnědé vlasy se zlatavými odlesky jí sahaly do půlky loktů, kde se jí jemně vlnily. Zelené oči v bledém obličeji vypadaly dost nepřirozeně, ale velkými rty v jemně naoranžovělé barvě si to u mužů jistě zlepšila, a pihy na jejím úzkém nose vypadaly tak roztomile, až jsem si je přála mít.

Přestože byla hezká a bylo jí dvacet tři let, neměla s mužskou populací moc velké zkušenosti. Párkrát jsem slyšela mamku, jak ji u nás uvařila zelený čaj, protože kávu nepila a radila, jak na to. Že muži jsou ješitná stvoření, a že musíme umět mluvit jejich řečí. Když byla u popisu, jak sbalit protivného chlapa, nebo zadaného chlapa, protočila jsem na Jane oči. Taky je na mě protočila, ale mamka to viděla. Řekla, že jsme se proti ní spikly a uraženě si odešla zkoušet nové šaty.

Docela jsem si slečnu Wood oblíbila. I když byla svobodná, stydlivá a neuměla učit, uměla skvěle vyprávět příběhy. Teda spíš historky. Vtipné věci, co se staly jí a její rodině, nebo kamarádům. Smála jsem se, až jsem spadla z pohovky a Jane mě musela sbírat, protože její vtipně podaná historka o dvou mužích v černém, co vtrhli na oslavu jejího kamaráda a dožadovali se svého balíčku kondomů, neměla chybu. Pak přišla mamka a zahlídla, jak si vesele povídáme. Vrhla na slečnu Wood nevraživý pohled a od té doby jsem jí u nás, ani jinde, neviděla

Od těhle dvou učitelů jsem měla ještě další asi tři, kteří ale nestojí moc za zmínku. Většinou naprosto tupí mamčini milenci.

A právě proto, že jsem do školy ještě nechodila, neměla výuku, ani pedantské učitele, pro mě prázdniny neměly takový význam, jako pro ostatní mé vrstevníky. Měla jsem totiž dost volna i tak. Mamka ani neplánovala dovolenou. Celkově mamka plánuje jen to, co je neodkladné a nezbytně nutné. Nebo to, co prostě a jednoduše chce. Dovolenou mohla mít kdykoliv. Její šéf jí pustil z práce vždycky, když chtěla, a tak se s domlouváním termínu nemusela vůbec omezovat. Když jsme měly náladu, tak jsme se sbalily a někam jely. Občas k moři, projížděly jsme různé země, dokonce i Anglii, odkud pocházela Jane Wood. Jednou jsme dokonce jely do Austrálie. Mamka byla hrozně zvědavá na koaly a klokany. Kvůli nim se trmácela, a já povinně s ní, do jedné přírodní rezervace. Blízko to zrovna nebylo, možná deset kilometrů… Trvalo nám hodinu, než jsme, pražící se pod australským sluníčkem, došli až ke klokanům a za dalších patnáct minut ke koalám. Ani s jedním druhem mamka nebyla moc spokojená. Představovala si, že klokani budou skákat vysoko nad stromy a koaly se roztomile choulit k sobě, ale ani jedna z představ se jí nesplnila, a tak se naštvala a ještě ten den jsme šly na letiště a druhý letěly domů, přestože jsme pobyt měly zaplacený na dva týdny, takže jsme daly peníze na druhý týden v hotelu úplně zbytečně. Mamka často dělá ukvapená rozhodnutí.

Celkově je dost roztržitý člověk a moc se neovládá. Něco plácne a pak se z toho snaží vymluvit. A já, i když jí znám, a i když jsem si prázdniny v nové zemi nemalovala v růžových barvách, představovala jsem si je jinak, než že budu týden spát ve stanu s mamčiným přítelem a trávit čas s jeho potrhlými kamarádičky a bratrem od toho jednoho z té Vychlastané party.

Nutno podotknout, že ani Filip rozhodně nadšení neskákal do stropu. Když mu to mamka slavnostně oznámila, zamračil se a rozladěně se dožadoval vysvětlení. Poprvé jsem viděla, že mamce došly slova. Dívala se na něho s provinilým výrazem laníma očima, ale odpovědi se Filip nedočkal. Nakonec kapituloval. Mávnul rukou a řekl:
"Fajn, asi sis to rozmyslela," utrousil lámanou angličtinou a kysele se na mě podíval. Jeho výraz ale nesděloval informaci, jakou by měl, tudíž, že jsme na stejné lodi, oba platící za mamčinu zbrklost. Demonstrativně jsem tedy zvedla jedno obočí a zvlnila rty do nepříjemného šklebu, čímž jsem zapříčila Filipův odchod z místnosti.
"Asi šel balit," pokrčila jsem rameny.
Mamka strnule přikývla a popřála mi hodně štěstí.

Slohová práce žáka ZŠ na téma: Moji rodiče.

16. září 2013 v 20:00 | Áj em |  Úvahy
Super slohová práce :D odtud:

https://www.facebook.com/notes/tom%C3%A1%C5%A1-tvardek/slohov%C3%A1-pr%C3%A1ce-%C5%BE%C3%A1ka-z%C5%A1-na-t%C3%A9ma-moji-rodi%C4%8De/10200646709917291


Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu v domácnosti a v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny, zásobovačky, účetní, vychovatelky.... ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc, jako např. služka, otrok a jiné .

Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá vařit vodu na sporák , zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat prádlo, mně vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky. Ve volném čase stačí i vyžehlit .

Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to nestačí. Když potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách zašité nové díry , Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím. Máma má opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce má v jedné velkou a malou kabelku, v druhé dvě síťovky s nákupem a v třetí.... ne, vždyť jsem už povídal, že má jen dvě ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.

Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma, ale doma ho najdete málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči a bývá zakrytý novinami. Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domu s rukama prázdnýma.

Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protože mi ještě žákovskou knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na rodičovské sdružení vůbec nechodí. Jak umýt auto ještě nezkoušel Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj něco naučil . Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému naučily a měly na ně dobrý vliv.

Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.

Deník Mary-May 2

16. září 2013 v 19:49 | Áj em |  Deník Mary-May
Cesta do nového domova. Dvě Američanky v Ostravě. Tahle část je trochu delší.


No dobrá, po čtyřech hodinách čekání na letišti jsme v letadle. Díky mamce jsme málem neodletěly, protože měla moc těžký kufr. Ale nakonec vyhodila žehličku a je to.
Ten kluk s námi nakonec neletí, protože došlo ke zmýlce a on odletěl už včera, tak ho holt uvidím až v jeho rodné zemi. Pokud se nezřítí letadlo.

Po dvou hodinách

Přestoupily jsme v New Yorku a ted už letíme vstříc České republice a jelikož nám cesta bude trvat cca 14 hodin, tak ti sem napíšu něco víc o mamčině životě.

Její jméno je Cyndie Kate Davis, což je jedno z nejčastějších příjmení v Americe. Zdárně vystudovala University of Phoenix, obor The Masters of Arts in Education/Secondary Teacher Education., což je ve zkratce MAED/TED-S, takže se pyšní titulem Masters degree. Jelikož je univerzita v Arizoně a mamka se narodila v San Franciscu, byla ve škole na koleji. Tam se seznámila s klukem, co prý byl nejhezčí z celé univerzity, vyspala se s ním a odtud pocházím já. Sourozence nemám, od té doby se totiž chrání.

A teď pro změnu něco o mě. Narodila jsem se 21 května roku 1993. Mé jméno je Mary-May Davis. Dědeček je totiž dost pobožný a dovolil nám vedle vinice bydlet jen díky přídavku Mary. Nevadí mi to. Kdyby se mi někdo posmíval s květnem, můžu ho usadit s Marií Ale květen jako měsíc je nádherný a někdo se třeba jmenuje Jaro, nebo Jahoda, což taky není špatné. A pak, soudit lidi podle jejich jména, které si nevybraly je ubohé a rozhodně to něco říká o kritizujícím člověku.

Nerada se zabývám svým milostným životem, ale když už tady má být můj život, tak i tohle.
V mých 15 letech mě líbal jeden kluk - kamarád Jacka.
Měl černé rozčepýřené vlasy a bledý obličej. Vždycky se mi líbily kontrasty. Světlé úzké rty a tmavě zelené oči s příměsí hnědi. Postavu měl spíš jako vyžle, ale i tak se mi líbil. Skoro jsem se s ním vyspala v seníku, ale Jack zasáhl. Prý to byl děvkař. Jsem ráda, nechtěla bych mít dítě v 16 letech. I když by to bylo určitě pěkné dítě.

"Budete si přát něco k pití?" zeptala se mě úslužná letuška. S díky jsem si vzala colu v plechovce. Je hrozně sladká, nesnáším ji, ale proč si jednou neosladit život. Nebo spíš nepřesladit, tedy.

Teď pouští nějaký film. Myslím komedie s Hayden Panetierre. Nemám ji moc ráda, tak si dám do uší sluchátka a na Ipodu si pustím Last Friday Night od Kate Parry. Má jednoduché písničky, ale dá se při nich skvěle vypnout.

A to já teď opravdu potřebuju, vypnout. Prostě. Ono není nic příjemného si představovat svůj starý domov jak mizí a nový domov, který čeká kdo ví kde.

Vytáhla jsem si mobil, najela na Google mapy a zadala česká republika. Jo, paráda, našlo mi to zem v Evropě. Úplně maličkou zemičku vedle Německa a Francie a Polska a Slovenska. Že je u Francie mě potěšilo. Francouzsky umím a Francii mám moc ráda, třeba se tam podíváme. Á, vlastně vedle Francie není. Vedle Rakouska. Hm… no, to už není tak fajn, ale Francie je i tak poměrně blízko.

"Mami, jak se jmenuje město, do kterého jedeme?" zeptala jsem se.
"Hm…myslím, že… no… moment, podívám se," vytáhla si mobil. Zvláštní, že si nepamatuje město svého milovaného, ale koneckonců, to je celá ona.
"Ostrava, proč?"
"Hledám ji na mapě." Zadala jsem Ostrava. Hm…. Docela drsné.
"Dívej!" ukázala jsem mamce mobil s obrázkem Ostravy, který mě docela šokoval.
"No, bude tam útulně…" dívala se mamka skepticky na displej mobilu, ale její hlas prozrazoval, že tomu sama moc nevěří. "Hele, budeme optimistické! Bude tam Filip, ten je úžasný, se vším nás seznámí!"
"Hm, no tam toho ani moc není…" ujelo mi.
"No, my to tam neznáme, takže nesuďme."
"Fajn…" pokrčila jsem rameny. Ale nešokovalo mě ani tak jak je Ostrava malá, to jsem už předem tušila, ale spíš kolik je měst v okolí. Vždyť Česká Republika je narvaná samými městy! Mají tam vůbec nějakou přírodu? A co parky? Vždyť v Ostravě je jen JEDEN! Ale dobrá, budu se snažit nemít předsudky, to bude v pohodě, jasně, proč ne… jak by ne……
Usnula jsem se sluchátky v uších a letem mě provázely děsivé sny, kdy jsem byla v ponurém městě, kde byly samé mrakodrapy a skládky a odtoky a žádný strom, jen zničená tráva. Nakonec mě vysvobodila mamka, když mě vzbudila, že už jsme v Nizozemí.

Tam jsme čekali další dvě hodiny na letadlo do Prahy, prý hlavní město česka. Časový posun mě docela zmátl, jelikož u nás by byla půlnoc, ale tady už osm hodin ráno. Odlétaly jsme v deset a v Praze jsme byly o půl dvanácté a mamka pomalu padala hlady, protože si v letadle nevzala žádné nabízené jídlo ze strachu, že by jí mohlo být špatně. Já si taky nic nevzala, ale mě bylo doopravdy špatně a ten stav pořád trvá. Právě sedím v kavárně u restaurace, kde se mamka nacpává. Nechtěla jsem tam jít kvůli různým vůním, ale mamka trvala na tom, že si musím dát aspoň něco, tak jsem kapitulovala s kávou. A není špatná.

Sedím s vyhlídkou na řeku a ta je vážně moc pěkná. Sluníčko tady nádherné svítí a je tady takový klid až se zdá skoro nemožné, že jsem v centru hlavního města. Vážně pohoda… modrá obloha a na ní líně honící se mraky prozrazují, že bude krásný den. Snad ne jen tady. Až mamka poobědvá, nastupujeme do autobusu, který prý jede ve dvě, takže máme hafo času, tak se půjdu projít po břehu řeky.

Oujé, změna plánu. Zjistila jsem, že pobřeží u Vltavy je vážně nádherné, ale mamka se s časem odjezdu autobusu sekla o hodinu napřed, tudíž jedeme vlakem. Ten její nás prý bude čekat na hlavním nádraží hned u vlaku, takže tam se neztratíme, problém ale je, jak se dostat na hlavní nádraží v Praze a ještě najít správný vlak.
"Někde to tady už musí být!" mamka, úpěnlivě žmoulající v prstech koupenou mapu držící se jí jako posledního kousku naděje, je vážně k smíchu. Na druhou stranu musím uznat, že se vážně snaží. Já být jí a vědět o svém naprosto mizerném smyslu pro orientaci, hodím mapu do koše a zoufale obvolávám všechny informační stanice, co tady mají, anebo se ptám na cestu po každým pěti metrech.

"Hele, dívej tady na toho pána, ten by to mohl vědět…" žduchla jsem do ní, abych jí upozornila na vznešeně vypadajícího muže v obleku s krátce střiženými tmavě hnědými vlasy.
Mamka, podle očekávání, okamžitě změnila chování, bleskově zmuchlala mapu a vrhla na procházejícího pána svůj neodolatelný úsměv.

"Prosím vás…" oslovila ho americkou angličtinou. Ehm…
"Ano?" odpověděl také anglicky a mile se usmál.
"Ukážete nám kudy máme jít na hlavní vlakové nádraží?" Chvíli nás zamyšleně pozoroval, až jsem se lekla, že to bude taky nějaký cizinec, ale on se naštěstí dal s mamkou do řeči a dlouze a nudně si s ní povídal. Mamka se pořád chichotala a krčila rameny a vrhala na něj oči a úsměvy a vlasy a… celkově to protivné chování, když chce někoho dostat, anebo vyždímat z něj informace. Vlastně… když tak o tom přemýšlím, mohla by úplně zahodit kariéru ředitelky pobočky designu a jít k FBI, určitě by měla úspěch.

Společnými silami s neznámým pánem jsme se dostali až na hlavní vlakové nádraží, kde nám ten milý pán dokonce zjistil vlak do Ostravy a poradil, kudy se máme vydat, abychom nezabloudily. Když se s námi loučil, bylo mi ho skoro líto, protože mamku neustále zval na kafe a snažil se z ní všemožnými způsoby dostat informaci, jestli má přítele, ale mamka jeho zákeřné přímé uhrančivé pohledy statečně ustála, a tak jsme si úspěšně koupily lístky a sedly si do vlaku směr její nová láska a náš nový život… Dost mě překvapilo, jak to s ním myslí vážně a…
"Jak se vůbec jmenuje?" napadlo mě najednou.
"Filip Žďárský."
"To je docela těžké jméno, řekni to ještě jednou!"
"To, že to neumím pořádně vyslovit ještě neznamená, že se to nenaučím," řekl s jistotou.
Škoda, chtěla jsem se ještě pobavit…
Ve vlaku jsem střídavě spala, poslouchala mp4-ku, dívala se z okna a nemohla uvěřit těm vesničkám, co se střídaly každá po kilometru, řekla bych. A navíc tu a tam byl samostatný dům. Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a neskutečné. Vypadaly moc mile a hezky, jak tak na ně svítilo odpolední sluníčko, ale to z nich v mých očích dělalo ještě více jen nějaký zvláštní sen. Nějak mi nedocházelo, že jsem už tady… že ten měsíc od oznámení utekl tak rychle a já se mám zařadit do tohohle fantastického života.

Když jsme přes ty vesničky dojely do Ostravy na hlavní nádraží, vlak zpomaloval, já se balila a mamka očima prozkoumávala nástupiště, jestli už tam je její objev.

"Tam je!" zařvala a už stahovala okýnko, aby na něho taky zavřískla a začala zuřivě mávat.
"To je on?" ujišťovala jsem se při pohledu na obyčejného muže vysokého víc než 180 centimetrů s hnědými vlnitými vlasy po ramena a tak akorát svalnatou postavou. A samozřejmě s širokým šťastným úsměvem a taky zuřivě mávající na mamku.
"Jo," kývla, aniž by se podívala, kterým směrem se dívám. Ale asi to bylo stejně jedno, protože jestli bychom se hned nesebraly a nevystoupily, vlak by nás zavezl kdo ví kam.

"Ahoj!" padla si s ním do náruče. Dívala jsem se na tu romantickou scénu s menším despektem v očích. Ne, že bych nebyla ráda, že má mamka lásku a tak, ale připadalo mi to přehnané, teatrální, kýčovité a … no, vyloženě se to nehodilo na to šedé špinavé nástupiště.

"Ehm, ahoj," pozdravila jsem taky s odkašláním, takže od sebe nepatrně odstoupili a mamka se konečně dala do představování.

"Tak, Filipe, tohle je moje dcera Mary-May, May, tohle je moje životní láska - Filip!" Prohlíželi jsme se jako tvorové z jiných planet a mamka, pořád ho sledujíc, si samozřejmě ničeho nevšimla. Ale připadal mi … moc obyčejný! Nevím, koho jsem čekala, nikoho jsem si nepředstavovala, ale tenhle týpek rozhodně neodpovídal mamčinému standartu v Californii. I když, to se nemůžu divit, je to ostravák. Má malé oči a malou pusu a velký nos a docela hranatý obličej. Vypadal mile, to jo, ale víc pozitiv jsem o něm říct nemohla.

"Ahoj," vypadlo ze mě nakonec znovu.
"Ahoj," řekl a natáhl ke mně ruku, se kterou jsem si rychle potřásla. No, ten úsměv má fakticky hezký, až jsem se začala taky spontánně usmívat, ale on už visel pohledem opět na mamce.
"Přijel jsem autem, takže se nemusíme trmácet MHD," řekl dost lámanou angličtinou. Já teda nechápala, co to MHD je, ale Filip už nás vedl nahoru po schodech a pak po dalších schodech a galantně nám vzal jedno zavazadlo, i když s velkým cestovním kufrem jsem se musela táhnout stejně sama, ale to nevadí, jsem zvyklá. Pak jsme šli takovou dlouhou chodbou a nakonec zase po schodech dolů, asi do hlavní budovy se spoustou malých obchodů a zase ven. Přímo před nádražím stála fontána a před ní koleje s dvěmi tramvajemi a o kousek dál trolejbusy. Aspoň jsem teda hádala, protože všechno bylo úplně jiné, takové jakoby starší. Teda… no, záleží na typu, samozřejmě. Ale i tak to na mě působilo zastaralejším dojmem, nevím proč.

A hlavně to bylo menší než u nás v centru. Domy byly oproti Californii malé, ale bylo jich i méně. Než jsme dojeli na sídliště, kde Filip bydlí, utvořila jsem si o tomhle městu celkem dobrý obrázek. Málo lidí oproti centru Californii. Ale tady mají více vesnic, kdežto v Californii jsou skoro všichni zhuštění ve velkých městech. Třeba takové San Francisco. Velký rozdíl.

Když jsme dojeli na místo, spatřily jsme s mamkou malý, asi třípatrový dům. Filip nám prozradil, že bydlíme ve druhém patře. Ano, tam budeme bydlet. Jak zvláštní. Interiér domu byl normální, takový… staromódní možná. Ale ne, byl normální. A byt samotný byl samozřejmě o mnoho menší, než dům u nás. Uviděla jsem svůj pokoj. V něm jednoduchá postel, okno s výhledem na sídliště a prolézačky. Pobíhalo tam pár dětí a příšerně řvali. I tak mi to připadalo kouzelné.
Můj nový domove, tak jsem tady…

Deník Mary-May 1

15. září 2013 v 22:26 | Áj em |  Deník Mary-May
Tohle je román o holce jménem Mary-May, která si píše deník, aby se vypořádala s přestěhováním... kdo je May? Kam se bude stěhovat? A jak to bude zvládat? To vše se dozvíte tady :)
Tady je úvod. :)

Červenec
A je to tady. Prázdniny. Tak očekávané a pro mě tak nechtěné. No jo, jenže co je komu do toho, že. Prázdniny milují miliony dětí na světě a kvůli mně se rozhodně nezruší. Ne, že by teda občas nebyly fajn, ale… no, řeknu ti to od začátku.

"May!" Zavolala na mě mamka z obýváku. Věděla jsem, že bych měla jít, ale komu by se chtělo z bazénu.
"May, jistě sis všimla, že jsem ted poměrně dlouho byla pryč…" začala s poněkud přehnanou dramatičností, když jsem se konečně přišourala do obýváku.
"Hm, všimla," pokrčila jsem rameny a nechápala, proč mi dává takovou hloupou otázku.
"Bylo to proto, že jsem se na školení seznámila s jedním úžasným výměnným studentem z České republiky.
"Odkud?" vykulila jsem oči.
"To je jedno," mávla mamka netrpělivě rukou a pokračovala ve sdělování nesmírně důležitých událostí ve svém životě. A zatímco blábolila cosi o tom, že se ten výměnný student za týden vrací zpátky do rodné země a naprosto nezaznamenala, že mě to vůbec nezajímá, začala jsem se pohupovat na balonu. Sem tam, dopředu, dozadu. Docela sranda, teda pokud se kriticky nudíte.
"Nech toho!" zaječela najednou nečekaně a já se lekla, spadla dozadu a rozbila mamčinu skleněnou vázu.
"Jé, promiň maminko!" vyhrkla jsem okamžitě. Uznávám, že to vyznělo dost vysměvačně, protože přestože některé matky by byly radostí bez sebe, kdyby jim je jejich ratolesti oslovovaly takhle něžně a láskyplně, moje vlastní stvořitelka tohle nenávidí a já ji tím docela často provokuju, a tak jsem to řekla i v ne zrovna ve vhodný čas.
"To je dobrý, hlavně, že se ti nic nestalo. Aspoň ji nemusíme balit…" svěsila mamka ramena a nešťastně civěla na hromadu střepů, které naštěstí nezasáhly balon.
"Kam balit?" zeptala jsem se ostražitě a přimhouřila na ni oči. Snažila se to zamluvit, ale nakonec z ní vypadlo, že se za tím klukem plánuje přestěhovat, i se mnou.

Upřímně… nejásala bych zrovna nadšením, kdyby se mamka odstěhovala tisíc kilometrů daleko, na druhou stranu bych jí daleko radši dala na rok sbohem, než si snažila představit mě s ní tisíc kilometrů od domova.

A proto panika, proto nechtění prázdnin. Mám se stěhovat do země, kterou jsem ani nedokázala najít na mapě, protože mi mamka nedokázala vysvětlit, na kterém kontinentu vlastně leží.

Z důvodů zachování si vlastní normálnosti píšu tenhle deník, abych aspoň trošku mohla ventilovat emoce nějak normálně a ne rozbitými sklenicemi všude možně. Dovol tedy, aby ti během těch nudných hodin čekání na letadlo, popsala život, který jsem v Californii žila.

Někdo by možná řekl, že samotářský, ale mě to vyhovovalo.

Každé ráno se vzbudím, abych sešla z pokoje dolů, nasnídala se a pak šla ven. Když je pěkně, projedu se na koni mezi rozlehlými vinicemi, které můj děda vlastní. Když je moc horko, jdu se vykoupat do bazénu. Plavu a blbnu a užívám si. V tom jsem fakt dobrá. Když prší, jdu pod stříšku u altánku na konci zahrady a hraji tam na kytaru a sním a tak. Občas taky pomáhám svému dědečkovi a jeho mnoha pracovníkům na vinici, povídám si s mamkou a hodnotím její nejnovější úlovky z Californských obchodů daleko od naší vinice, nebo se jdu projít na ranč k bratranci Jackovi. Znám ho od dětství. Je to jediný můj člověčí přítel v mém věku. Jinak mám na vypovídání koně, ale rodinu občas taky.

Pokud mám mamka výbornou náladu - což obvykle znamená, že dostala přidáno, nebo se vyspala s chlapem, kterého už dlouho chtěla dostat - vezme mě na nákup oblečení, nebo mi něco koupí sama, což vůbec není hrůza - má super vkus, a pak si obě zkoušíme hordu oblečení a skvěle se u toho bavíme.

Musím uznat, mám pěknou mamku. Co pěknou - krásnou. Má vlnité blonďaté vlasy, které jí dosahují po lopatky a zářivě modré oči, které při projevech štěstí září… no, hodně. Mamka je radostný člověk. Hodně společenská. Nese skvostné jméno Cyndie. Aspoň jí se to líbí… Má vysoké sebevědomí a své krásy si dosyta užívá. Nebo využívá… Na její románky jsem si už zvykla, a tak jsem nad tím, že je pořád někde ani moc nepozastavila a žila si klasický život, akorát skoro bez ní. Proč ne, jsem zvyklá a po čase se to stejně vrátí do starých kolejí. Aspoň jsem si to myslela….

Mamka všechno zařizuje už od patnáctého června, což světe div se znamená, že to myslí s tím stěhováním vážně. Nevím, jak se tomu klukovi povedlo ji přesvědčit, ale vděčná mu teda nejsem. Nechce se mi to tady opustit, přestože občas sem jezdit budu. Pochybuji, že aspoň mamka chápe, co to obnáší přestěhovat se do úplně cizí země. Zvyknout si na jiné podmínky a jiný životní standart. Jako zástupkyně šéfa jedné modní firmy určitě měla mnohem víc peněz, než bude mít jako učitelka Američtiny tam někde. Ani mi neřekla město, kam pojedeme. Mezi námi - stejně bych si ho nezapamatovala, ale to ji neopravňuje mi to neříct. No, to je jedno.

Pokud se naše letadlo nezřítí, uvidím ho někdy pozítří na vlastní oči a s ním i byt, kde budeme bydlet. Žít, přežívat, užívat? Kdo ví. Budeme bydlet u toho kluka a taky ho zítra v letadle poprvé uvidím. Když to vezmu kol a kolem, je mamka dost sobecká. Já stejně o seznámení s ním nestojím, ale jí ani nenapadlo nás seznámit dřív. Ale co nadělám, je to moje mamka a já s ní budu nejspíš ještě pár let žít.

Opři se

15. září 2013 v 0:49 | Áj em |  Básně
Ta se mi taky moc líbí... to je prostě můj styl.

Prý jsi pocitů měl plný měch,
krása a štěstí snoubily se v jedno,
ted tvůj cit obepíná led,
na duši mráz a uvnitř velké chladno.
Co stalo se, že způsobilo tuto změnu?
Co stalo se, že sklonil jsi se?
Nadával jsi na původní Evropskou měnu.
Nikdo není dokonalý. Opři se.

Jako vítr létáš kolem nás,
Tvůj skon nebyl proklet,
A přestože jsi neviděl světa krás,
opři se. A leť.

Přesto odpustil si lidem kteří…
Ublížili ti. A ty ses nechtěl zříct,
Pomsty, která jen ve zlo věří,
A slova lásky jsou pro něj zbytečná.
Opři se. At vidíš, nejsi sám.

Ten, kdo ve válce viděl životní smysl,
Nemůže nikdy věřit v nebe a lásku, jen klam,
Má na něj vliv, když lháři opomínají city.
A na nic nehledíc, jde si za svým, sám,
zase. Aby neuvěřil v lidské kalamity,
aby neviděl lidské krunýře a kryty,
před sebou samými. Však víš, že nejsi sám.
Útěcha volá a z horka blouzníš,
Toužíc po někom, s kým by jsi nebyl sám,
V srdci led a chlad, tak opři se. At nevidíš lhářů lán.

Gram štěstí

15. září 2013 v 0:46 | Áj em |  Básně
Život se hrozně seká.
Jindy to, jindy zas tamto.
Nemůžeš se ptát,
co je štěstí deka?

Co je štěstí gram?
Výlučné štěstí, výlučný flám?
Máš jít za štěstím - kam?
Do světa nebo… snad někde tam.

Chtěl bys být navždy mlád,
ale ne na jednom místně stát.
Chceš bys mít rád,
ale neumíš milovat.

Světa bys rád byl vládcem,
ale neumíš být ani sám sobě rádcem.
Srdce buší ti při pohledu na lásku,
ale sám ji zahrabáváš do písku

Máš rád lidi a znáš jejich strasti,
pomáháš jim však řítit se do propasti.
Máš rád přírodu a stromy,
ale na jejich místě stavěl bys domy.

Jaká je to povrchní krása?
Dostaneš za ní štěstí gram?
Ne,dostaneš deka… masa.

Co je štěstí gram,
Co je štěstí deka?
Život se ti, zlato,
Hrozně seká.

Je čas na razantní změnu,
Je čas svolat sjezdy sněmu
Je čas na reformy,
Je čas změnit normy.

Ale pravidla jsou i politikům na hony daleká,
Reformy nejsou to pravé, co vrátí ti klid.
Možná je čas, začít ctít soboty…
Je čas změnit hodnoty

Štěstí volá tě

15. září 2013 v 0:45 | Áj em |  Básně
Hele!!! U téhle básně mi lidi řekli, že mi ten rytmus "hapruje", jakoe je čudný. Nemyslím si to. ! :D Tahle báseň se mi fakt mooc líbí. Znám jí skoro nazpaměť. :D

Melodie slyším a hudba bublá mi v uchu
Ty krásné tony se mi zdá nemožné složit
Slyším je a vždy pomýšlím na krásné kraje
A náhle utíkám svou představou do ráje
Svět, kde je všechno jak má být
A všechny barvy hrají tony krásy duchu

Prý je to splněný sen a nebo noční můra,
Že nemůžou se vyplnit ty sny, to vím
Je to jen hudba co uchu lahodí a srdce svírá
Protože nesplněný sen je hlubokým zklamáním.

Ale ty musíš opět vstát a mít své tužby a přání
S melodii v uchu, co provází tě po světě
Protože se štěstím je lehké spaní
Ale ty nikdy nepoznáš jakou řečí volá t...

Probuzení

15. září 2013 v 0:43 | Áj em |  Básně
Z tohoto srpna...

A jako po snu bych si chtěla přát
jako po snu lásku, na kterou můžu hrát.
Tony a melodie všechny tak krásné
za co jsou? Za co vše je štěstí?
Je to vždy daň? Oko se ti leskne.
Hraješ na mě, ale nějak smutně, teskně...
mě nestačí to, zlato promiň... je to daň.
Těžkě srdce, když svědomí je jako černá saň...
a ty říkáš si proč! Nemohls být lepší?
Mohli jsme to zvládnout! A se ctí!
Ale ty nemůžeš a já chci víc...

Pořád jsi to ty...

15. září 2013 v 0:37 | Áj em |  Básně
No... tohle jsem zrovna napsala o ředitelce na mé bývalé škole. Všichni na ni nadávali jaká je to kráva apod. No a já si zkusila představit proč, protože předtím, když ještě nebyla ředitelka, tak byla jiná. Asi by jí velmi udivilo, co jsme napsala, kdyby to četla xD :DDD
Vím jaké to je, nebo to alespoň vidím
A dokážu si představit, co prožíváš
Ale nemohu si pomoct, prostě se stydím.
Před tebou, za tebe… jak žije se snáz

Když máš moc, všechno jde…
Nechtějí ti ublížit, tak pochop je
Jak oni chápu tebe, ne…
Neber si z nich příklad... jako oni z tebe...

Soudí a naříkají a všechno marné zdá se být
A stejně to není tak, jak to vidí
Víš… nemusíš se před hvězdami krýt
Nemusíš… jsou to jen lidi.

I když vypadají jako zvěře divoké
Všichni nejsou stejní
Vidíš, teď už bys to vědět měla
Že svět není černobílý.

A každý je omylný
A dělá chyby, tak smiř se s tím
Nemůžeš být dokonalá
Je to jen tím pocitem…
Tím hloupým… že jsi proti všem stála.

A stojíš… na jedné straně barikády
Která nemůže popřít své tajné klady
A stejně vím, že takhle se to nedá dělat
Přebírat a přebírat… až uvidíš jen vady.
A zas se krýt a zase stát
Na jedné straně té marné barikády
A útočit a přepínat
A ničit lidi, kteří tě mají rádi.

Tak proč nechceš se vzdát!
A žít. Řekni, proč!
Já vím… že nejde jen brát a brát…
A ty to stejně posté zkusíš!

Tou marnou cestou zase jít!
Než najdeš někoho, před kým se můžeš pokořit
Než najdeš své sny, které si snila dřív
V těch dávných časech… a kterých není již…

Smutná síla

15. září 2013 v 0:35 | Áj em |  Básně
Tahle se mi opravdu HODNĚ líbí. Je taková citlivá...

Smutek viděla jsem v dáli,
a rozplakala jsem se z jeho síly.
Hojí se, přec rány stále pálí,
svou silou vůle, svojí pílí.
Věří, že se všichni okolo mýlí,
věří, že má ještě chvíli.
Proč se nesmát, když může,
lkavý smích však slyší jen šustící víly.
Nemá strach, jen se bojí,
závistivě sledujíc své drahé růže.
Pláčou, protože je jeho slzy bolí.
Pláčou všichni okolo, z jeho smutné síly.

Pojď věřit

15. září 2013 v 0:33 | Áj em |  Básně
Proč lidi nevidí, co zřejmé je

A uniká jim to podstatné

A unikají jim city a emoce

Byť nejsou záhadné



Stačí jen chtít a pochopit

Co lidi prožívají a co cítí

Jak se asi zrovna mají..

Přece je nechceš potopit…



A shodit… já vím, je to těžké

Vyrovnat se s věcmi, jaké jsou

Ale proč shazovat ostatní…

Proč, když si zrovna rány mnou…



Vždyť víš sama jaké to je!

Bylas jiná, já vím

A najednou, jakoby ses neviděla

A všechno je pro tebe vším.



Já věřím, že tohles nikdy nechtěla

Být taková a ubližovat…

Jsi velmi zranitelná…malá…

Velká… pojd stát.



A pak se posadit. A pak zas stát.

Abys viděla jak marné to je

A přesto… stojí za to si hrát

Tak postav se… ve stoje.



A zůstan tak a shlížej

Tak jak je zvykem tvým

A podívej se na ten svízel

Na to, co je tvým příkořím



A bude se ti snadněj žít

Leč nic není snadné… pojď snít.

Pojď zas malá být…

Moc rychle jsi vyrostla, pojď věřit.

Jen na chvíli

15. září 2013 v 0:32 | Áj em |  Básně
Jedna listopadová báseň... tedy, z listopadu roku 2012 :D :)

MOC se mi líbí. :)

Pojď se projít… jen na chvíli
Dej mi růži, abych mohla milovat tě
Dej mi polibek, pro růži krásnou
Aby mohla milovat tě, než zhasnou.

Dej mi svá křídla, abych létat mohla
Dej mi vzácný keř na zasazení.
Dej mi hru, kterou můžu hrát
A dej mi sebe, jako úsvit ranní.

Mám milovat tě! Ale nemůžu.
Dej mi slovo a já ti řeknu proč.
Hledám smeták, abych si mohla zamést
ve své vlastní hlavě. Nakroč.

Dej mi cestu, po které bych mohla jít
Dej mi chvíli a na chvíli budu snít.
Dej mi ráno, aby se změnilo v noc
A já budu doufat. Až do Vánoc.

Dej mi básen a já dám ti elegii
Dej mi fejeton a já napíšu ti.
Dej mi lásku, abych mohla milovat
Dej mi sen, abych si ho mohla přát.

Dej mi růži zvadlou a já zasadím ji
Dej mi květináč a roztříštím ho o zem.
Dej mi krápník, abych na něj mohla hrát.
Polož mi otázku a já dám životu spád.

Dej mi všechny dary světa, které máš
Dej mi svou mysl, přines oběť.
Slož mi píseň, a pojď mi ji zazpívat
Abych tě mohla obdivovat.

Pojď se projít jen na chvíli a žalu svému průchod dej
Je to jen na chvíli a upřímně. Ted můžeš, tak se směj.
A teď mi dej tu růži krásnou,
než nám v podchodu světla zhasnou.

Poděl se o smutek a nebudeš tak sám.
Dej mi kousek štěstí z tvého srdce
A dej mi ret, červený
Až poznáš, že život chutná trpce.

Jen na chvíli přeji si tě vidět smát
Jen na chvíli, chtěla bych vidět oči tvé
Jak by asi tony duchu chtěli hrát.
Na počest smutné růži krvavé.

1. Kapitola - Co? Ne?! SAKRA!

14. září 2013 v 21:48 | Áj em |  Morisovi

Tohle je moje staronová povídka. Začala jsem ji psát už dávno na starém blogu. Ale pak jsem nějak nechtěla psát ff, ale zas mě to popadlo :D :))

Název: Morisovi
Děj: Velká rodina Morisů se stěhuje z Ameriky. Budou chodit do Bradavic. Jak se vypořádají s novým životem a jak zamotají životem stálých postav? ... :)
Doba: Poberti
Forma: Ich
Žánr: Trochu komedie, trochu drama. Trochu filozofické.

1. Kapitola - Co? Ne?! SAKRA!
Moris přišel domů přesně o 3 hodiny a 47 minut později než já, to známená v 18:05. Matka ho děsně seřvala, jelikož dneska se měla konat slíbená oslava tety Angy a strýce Jouea na počest jejich zasnoubení. I když nechápu, proč ho tak sjela, kdyžse oslava stejně nekonala. No jo, ten štastný pár si pozdě uvědomil, že zrovna v tu dobu jsou na dlouhé plavbě přes Atlantický oceán.
A schválně - hádejt, kde brácha byl? Nevíte? Je to přece tak jednoduché a brácha tak providitelný... Mamce oznámil, že jde na návštěvu k jedné svojí kamarádce na doučování. V podstatě mluvil pravdu, akorát ho stoprocentně nedoučovala v tom, v čem si mamka představovala, že ho bude skutečně doučovat.No jo, brácha je pěkný proutník. A to pěkný nemyslim jenom jako "velký", ale fakticky je hezkej. Fakticky hodně hezkej. Kdyby to nebyl můj brácha jdu do něj - krásné vypracované tělo, opálená kůže tak akorát do hněda a uhlově černé, po krk dlouhé, věčně rozcuchané háro.K tomu ty nádherné modré oči. Fakt je totálně sexy a umí toho využívat. Totálně k sežrání... Ham xD mnam mlask...
Ale dost už o něm. Pak tady máme samozřejmě mojí sestřičku. Mojí krásnou, laskavou a něžnou sestřičku. Moje rozkošné dvojčátku Mouses. To je samozřejmě ironie protože moje segra je ten největší flegmatik, kterýho znám. Kdyby byla nějaká soutěž, "komu je všechno nejvíc *někde*" , Mouses vyhraje s asi tak 300 bodovým náskokem. A hlavně její obrovské plus - její hlášky a odjebace nevytaných lidí prostě nemají chybu.
A když už jsem u toho všeobecného představování celé naší famílije, nesmím zapomenout ani na Catherine a Lousiu - dvojčata, ale neřekli byste to do nich. Catherine je blondáta dlouhovlasá kráska. Má blondate vlasy po zadek a ráda si je zaplétá do malých tenoukých copánků. Použila jsem slovo "ráda"? Chyba. Né, že si je zaplétá ráda, ona je má zapletené prakticky od narození a v nich malé barevné korálky - vypadá to úžásně. Je umíněná - někdy až moc, tvrdohlavá, živá - neasi - a dokáže si získat koho chce. Je zábavná, kamarádská a milá. To Lousia je pravý opak. Je sebestředná, exhibionistická a celkem namyšlená. Je hodně sexy a už se vyspala snad s půlkou školy. Je taky krásná, ale trošku jiným způsobem, než Cat. Má černé, po prsa dlouhé vlasy. Modré oči jako celá naše rodina, která se na ně přímo specializuje. A taky na vlnité vlasy...
Má piercing v uchu a v nose. Poslouchá metal a nesnáší nás. Nás, jako komplet všechny. Jediný, ským dokáže vyjít je Elsie a George.
Elsie - mladší ségra. Bláznivá, ulítla, ale naprosto v poho - moje dost dobrá kamo.
George - starší brácha - má 19. Je založený na podobném principu jako Lousia, ale on je rocker tělem i duší.
Jo, ještě jsem zapomněla dodat, že Lousia dělala šerm a chodí do bojového umění - ted nevim název.
Aby vycházela s Gemmou, na to je moc pyšná. K Gemmě se dá říct jen jedno - skejty.
A poslední zakončující naší pošahanou, bláznivou rodinku je Davide. Normální sympaták. Kapku zakřiknutý, ale holky žerou jeho nevinnej sladkej úsměv.
A... já? chcete se dozvědět něco o mě? Takže...
Jsem svobodomyslná a všichni říkají, že se podobám Elsie a Cat. Teda až na tu výbušnost, kterou sem zdědila po tatkovi. Ale osobně si myslím, že jsem taková smíchanina všech dohromady. Snad až na Lousiu - doufám.
Mám ráda svoje kámoše, svoji školu a moji rodinu (eehm, samozřejmě existují vyjímky...) Mojí (naší) velice početnou rodinu. Stejně jako babička, mamka a tatka a děda - ti všichni pochází z velice početné rodiny. Začínám si myslet, že je ta počenost snad dědičná.
Ale vratme se zpátky k bráchově příchodu.
"Takže jsme se tu všichni sešli, abychom vám sdělili neco hodně důležitého." Mamka vrhla významny pohled na tatku a pokračovala.
"Jedná se o věc, která..."
"Nemohli byste si pohnout? Mám na práci i jiné věci, než tu poslouchat vaše žvavení, za dvacet minut mám být u kámoše!" vyštěkla Lousia.
"Tak to je mi opravdu líto a byla bych ráda, kdybys mě nepřerušovala," probodla ji zlostým, ledovým pohledem. Ale Lousie nesklaplo jako většině normálních lidí, kteří chtějí přežít. Ona se v pohodě hádá dál.
"Mě je líto, že tu tak zbytečně kecáš!" zasyčela vztekle. Kdyby se s ní mamka chtěla zabývat, tak ji odjebe něčím hodně ironickým. Ale jelikož se nechtěla hadat, řekla jen...
"Dobře, tak si jdi, když po tom tak toužíš, ale pak se nikoho neptej, co jsme tady probírali. Vy všichni máte zákázáno jí cokoliv říkat!" Změřila si nás výhružným pohledem. Lousia si pohrdavě odfrkla a skoro neslyšitelně sykla: "Jako by mě to zajímalo!" a hlasitě za sebou zabouchla dveře. ja si ale byla skoro jista, ze ji to stoprocentne zajimat bude. Kdyz si rodice dali tu praci nas shromazdit...
A byli jsme tu, světe div se, fakt všichni, dokonce i George a Moris. Aby bylo jasno, Moris je naše příjmení, jenom my si s bráchou tak říkáme, protože absolutně nenávidíme jméno toho druhého. Prostě si vždycky říkáme příjmením. Je to už zvyk a už i nepsané pravidlo. Doufám, že po mě nechcete, abych vám ho představovala, když jsem se mu tak úspěšně skoro celý život vyhýbala. Néé, prosím! No, tak dobře, nebudu dělat tyjátr, navíc by to vůči bráchovi bylo nefér....... Alexandr... Jmeno jako pro holku, že... taky mi to připomíná Alexandra Velikého... Ale dost trucování a stížností. Je načase zase začít poslouchat mamku než zjistí, že jsem prostě vypla a promění mě v mrtvolu, což bych vážně nerada. Téda, ale o čem tak důležitém tak asi může kecat? A to je to tak důležité, že proto shromáždila celou rodinu, která se naposledy shromáždila při mistrovstvím světa v hokeji, přesně před rokem, kdy jsme hráli finále? Teda přesně o den, protože je sobota a mistrovství je v neděli. Sice to nebude tak zajímavé, když nehrajem my, ale co už...
"A proto bych vás chtěla seznámit s..." blablablablabla.... Na chvíli jsem zapnula mozek abych zjistila, že se mamka pořád ještě nedostala k tomu hlavnímu. Ale stejně je divný, proč má tak dlouhý proslov, když většinou řekne všecko hned na rovinu a nepárá se s tím.
"...přestapujete do Bradavic." Ukončila svůj monolog a vytrhla mě tak z přesvědčení, že vlastně kecá o ničem. No jo, život dokáže být pořádně krutý...
"Kdy?" žasla Cat.
"Letos v źáří, kdy jidny!"
"A to se jako budeme stěhovat?"
"Jo, ale to je zase jiná kapitola..."
"No počkat, ale..." Všichni se jako na povel zvedli a začali přes sebe hulákat na mamku s tatkou všelijaké nadávky a prostesty.
Všichni, kromě mě, Lousii, Morise a Mouses.
Upřesním to, ano? Doted jsme my, děti, seděli na maxi pohovce v obýváku, zatímco mamka stála před vypnutou LCD a tatka se válel křesle. Teda až do doby, než mamka pronesla slovo "stěhovat" v souvislosti s námi. A ted důvody: Lousia nevstala, protože tady není a až se to dozví, bude zuřit k nepříčetnosti, pokud se to teda dozví. Jak znám mamku, ta má nervy z ocely. Morisovi je jedno, kde bude balit holky a flirtovat s nima atd... Mouses je všecko jedno už od narození, prej to bylonesmírně tichý dítě. Se nedivím, když má všecko u prdele... A mě... mě to prostě nedochází. To za prvý a za druhý mi stejně případají nějaký prosty úplně zbytečný, protože tu všichni řvou tak šíleně, že bych pořídila na nějvýš tak hovno. A navíc, rodiče svůj názor nezmění... A tak jsem jen vyšla ven a nechala je, at si klidně vyřvou hlasivky.

Život je fér

4. září 2013 v 22:30 | Áj em |  Prostě já
Chceme, aby život byl fér. Neumíme si ani představit, co by to znamenalo. Každý člověk má stejné právo na život. Spravedlivé je zachránit kohokoliv bez ohledu na to, zdali je nám blízký. Spravedlivé je posuzovat vždy všechny stejně, podle stejných měřítek. Spravedlivé je nenechat sám sebe vyhrát jen proto, že můžu. Nejsme spravedliví a ani to neumíme. Oproti tomu život spravedlivý je, chová se ke všem stejně.