Vciťování (se)

12. března 2013 v 20:45 | Áj em |  Psychologie

Zkusili jste to už někdy?
Myslím, že pokud vám je zhruba nad patnáct, tak už jo. /Nic proti mladším, jsem toho názoru, že se nemá soudit podle věku, ale teenageři se zajímaví výhradně sami o sebe/

Možná jste se zkusili vcítit do přítele, který říkal, že ho prostě nemůžete pochopit, protože jste nezažili jaké to je, když vás podvádí kluk. A nebo jste se zkusili vcítit do někoho úplně jiného. Pravděpodobně taky do někoho, kdo měl problém a vy jste mu s ním chtěli - nebo se to od vás očekávalo - pomoct.
Každopádně už nejspíš víte, jaké to je.
Cítíte se jinak. Což je logické. ALE.... zkusili jste se vcítit do někoho jiného, než do přítele? Třeba do učitele, nebo do rodiče?

1. Příklad
Mladá učitelka po vysoké škole přišla učit s nadšením a elánem na střední školu. Nebyla to škola nijak vyhlášená, ale ona byla štastná, že ji vzali alespon někam. Těšila se, že svým mladým studentům předvede své nadšení a didaktické metody z vysoké školy.Přece jen jí ty roky učení a úsílí za něco stály! Konečně...říká si, když jde dlouhou chodbou směrem ke třídě 2.B. Za dveřmi se ozývá rachot a řev. Učitelka nejistě a chvatně vchází do dveří a stačí ji jediný pohled na rozdováděnou třídu, aby se její nadšení vypařilo jako pára nad hrncem.

-Je skvělé užívat si srandu s kamarády, to ano. Ale když se vcítíme do oné učitelky a živě si představíme, že bychom byli na jejím místě... Na vysoké škole se neučí jak zvládnou "třídu parchantů", protože to ještě nikdo pedagogicky nezapsal. A taky neschválil. Učitel neví, jak si má s takovými rozdováděnými studenty poradit. Potí se a nahonem vymýšlí různé způsoby "jak zaujmout snadno a rychle".

2.Příklad
Pan Leners už od rána věděl, že je "den Blbec". Ale co naplat, do práce musel jako každý den, ačkoli se mu tam vůbec nechtělo. Ocelové nebe, které vypadalo, že co nevidět spustí na své podnájemníky sprchu kapek, mu taky na náladě nepřidalo.
Sotva přišel do školy, zavolala si ho do kanceláře paní ředitelka.
"Lenersi, máte nepořádek v třídní knize. Některé důvody nepřítomností chybí a u pá dnů máte špatně datum. Urychleně si to dejte do pořádku," sjela ho mrazivě. Paní ředitelka nikdy nebyla ta milejší z lidí, ale přesto pro ti ni pan Leners nic neměl, až doteď. Pomyslel si, že vidina blízké postele v teple domova se mu hned tak nesplní.
Na první hodinu přišel nabroušený. Neměl ani čas si dát své ranní kafe, jak rychle dopisoval důvody, přeškrtával chybějící okénka a piloval podobné nedokonalosti na školním dokumentu.
Třída byla neupravená a stoly stály vzadu třídy daleko od katedry a tabule.
"Dejte si stoly do pořádku," zavelel, jakmile přišel.
"Ale pane učiteli, my to tak chceme mít!" Protestoval jeden žák.
"To mě nezajímá, dejte si to to původního stavu."
"Ale pane učiteli... proč?" otravovali dál.
"Protože jste vzadu a vzadu je perfektní místo na kecání," zaskřípěl Leners zuby, těžce se ovládajíc.
"Ale pane učiteli, my se nebudeme bavit, opravdu!"
"A dost, okamžitě si ty lavice přesuňte!"
"Ale-!"
"Nebudu se s vámi dohadovat. Píšete test. Desetiminutovka na učivo z minulé hodiny, které už máte umět. Všechno si sundejte ze stolu, krom průpisek a papírů," nevdržel to Leneres s nervama.
Třída nespokojeně mrmlá a myslí si, že je učitel opravdu nespravedlivý. Vůbec je nenapadne, co jeho chování předcházelo.

Tomu se říká "kauzální atribuce". Připisování vnitřních vlastností na základě vnějšího chování. Myslíte si, že je pan učitel Leners nespravedlivý? Není! Jen prožil špátné ráno a studenti odmítli poslouchat. Ale z jejich pohledu je to nudný, nespravedlivý člověk.

Pojdme v těchto úvahách ještě dál... Představte si, že by Leners odučil svou poslední hodinu a těšil si na klid svého domova a v tom mu kdosi oznámí, že třídní kniha zmizela a on jí musí ještě dnes přepsat kvůli inspekci, která má přijít další den. Z uší mu tryská neviditelná pára vzteku a zklamání... Třídní knihu samozřejmě schovala jeho neposedná třída kvůli "nespravedlivosti" rána, jako malý žertík. Vůbec netuší, co tím způsobili...


Je to jednoduché. To, co pro nás může být jako legrace, pro ostatní vůbec být nemusí.

3.Příklad
Samantha byla vždycky problémové dítě. Ale v dětství její prohřešky byly ještě malé, pouze neshody a málé lumpárny. Ale s přechodem do puberty a pospuberty se začínala u Samanthy objevovat ta pravá divoká povaha. Nejenže neposlouchala, ona si naprosto dělala co chtěla. Rodiče se jí snažili domlouvat, ale nic nepomohlo.
Jednou Samantha šla ven pozdě večer.
"Kam jdeš?" optala se jí máma.
"Ven," odsekla Samantha nazlobeně.
"Ted v noci? A to musíš chodit v noci pořád ven?"optala se matka zklamaně.
"Ne, nemusím. Já chci," odsekla zatvrzele Samantha.
"Kam ven jdeš?"
"Jdu ven s kamarády!"
"Jasně, ale kde budete?" neztrácela máma trpělivost.
"Venku!" vyjekla Samantha. "Copak jsem malá?"
"Máme za tebe zodpovědnost. Víš, co všechno se ti může stát?" ptala se starostlivě matka.
"Jo, vím," protočila Samantha znuděně oči.
"Do jedenácti bud doma!"
"No jasně!" řekla Samantha napůl ironicky, napůl vážně a otráveně za sebou přibouchla dveře.

Její matka si šla lehnout.
Minula desátá, jedenáctá, dvanáctá.... hodiny ubíhaly a Samantině mamince se hlavou honily různé představy, jak její dcera leží někde přejetá/unešená/opilá... Do pěti hodin ráno nezamhouřila oko. Vstala tedy a šla se chystat do práce. V práci se jí nedařilo. Pokaždé, když zkusila své dceři zavolat, jí operátor řekl, že je volaný nedostupný. Měla nervy nadranc a šílela strachy.
Když šla po příchodové cestě k jejich domu, řekla si, že až přijde domů, zavolá policii. S těžkým srdce otevřela dveře a její první kroky směřovaly do děckého pokoje.
"Samantho!" vzdychla úlevně matka.
"No?" řekla věcně s očima přilepenýma k monitoru počítače.
"To je fajn, že jsi doma. Moc jsem se o tebe bála."
"Proč?" zamračí se na ni Samantha nechápavě.
"Mělas přijít do jedenácti a mělas vypnutý mobil!" vyčinila ji.
"Jo.... blbě jsem si naplánovala busy a pak už mi nic nejelo a mobil se mi vybil," řekla znuděně.
"Aha..." hlesla její matka.
"Nechápu, proč se tak strachuješ! Budeš mít žaludešní vředy," dodala významně a znovu přesunula pozornost k monitoru.
Matka odešla z místnosti. Věděla, že se o svou dceru vždycky bude bát a její dcera to pochopí až bude mít své vlastní děti.

Tohle se mi zdá jako příhodný příklad, protože... kdo z nás to nezažil. Myslíme si, že rodiče jsou k nám nespravedlivý. Zkuste se tedy vcítit do jejich situace, samozřejmě až vychladne vztek z hádky. A upřímně se snažte pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Co je k tomu asi doopravdy vede...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama