Sebepoškozování

19. března 2013 v 23:00 | Áj em |  Prostě já

Blog se asi začíná měnit na filozofický portál... no ale úvahu na toto téma týdne snad napíšu později. Teď chci psát o něčem jiném, o sebepoškozování.

Je to... zvláštní, určitě. Psát o tom, protože jsem o tom kdysi hodně četla v Bravu a taky na blozích a vůbec mě nenapadlo, že bych tím mohla jednou taky procházet. Teda, napadlo mě to. Dokonce jsem to zkoušela, ale protože mi bolest nijak nepomohla, jen u mě vyvolala horší náladu, protože to prostě bolelo xD, tak se u mě nedostavilo požadovaného účinku a už jsem to nechtěla opakovat. No a tohle jsem si říkala asi tři roky...

A pak... po těch třech letech jsem se hrozně pohádala s taťkou. To mi bylo šestnáct... a protože jsem byla hrozně naštvaná, že je takový ... no že bije a hádá se kvůli, pro mě, prkotinám, tak jsem si na nohu vyryla nůžkama LOL. Na důkaz toho, že se budu vždycky smát. Ať už mě bude chtít pokořit jakkoliv. ... No, bylo to pěkně trapné, ačkoliv ten hlubší úmysl tam vidím dodnes a naprosto chápu, protč jsem to udělala, ono trvalo dost dlouho, než se to zahojilo, bo já si to vyryla dost pořádně. (Ale děcka... řeknu vám, že vyrýt si nůžkama O je teda brutus XD. A to jsem si to ještě chtěla obnovovat, abych to měla hmatatelné... ale byla to fakt strašná dřina xD) A začala jsem se bát tělocviku, že se to odhalí a tak... no a pak v léta se mě ptali, co to je, že to vypadá, jakobych nechala nohu na topení xD ...

Jo, ještě vlastně jednou... to bylo ještě na základce, jsem měla problémy s třídní a ještě doma... a měla jsem doost nervy, tak jsem si rozškrábala ruku... ale to nebylo tak moc, nebylo to ani do krve, ale taťka si toho všiml a začal šílet... doslova. Říkal, že mě pošle do psychyatrické léčebny, a že nejsem normální a tak podobně. Nakonec jsem mu musela slíbit, že s tím přestanu... a fakt jsem se bála, že mě tam pošle, bo historek o tom jsem slyšela už dost...No a taky proto jsem se bála, že se prozradí ta noha potom... ale mamka na to samozřejmě přišla. Někdy mám pocit, že mamka přijde úplně na všechno. Říká, že až budu mamka, tak to taky poznám, ale já si to nemyslím... Je jako jestřáb, podobně vnímavá (či já vim, jak vnímá jestřáb... xD ale přepokládám, že skvěle, když to je dravec).

No a teď ... já si osobně myslím, že kdyby se o tom nepsalo tolik článků, tak by to tolik lidí nedělalo, protože by o tom prostě nevěděli. Neměli by tušení, že takhle snadno se dají vyřešit jejich problémy. A jasně, že tam píšou, že to je sviňárna a pak závislost... a je to fakt, ale v tu chvíli je vám to prostě jedno. Jenom chcete únik. A já si pořád pamatuju, jak jsem četla tu pasáž o jedné holce, co si ubližovala...

Naši se hrozně hádali. Rozbili talíř. Bylo mi fakt mizerně... a tak jsem vzala jeden ten střep a řízla se a všechna ta bolest ze mě odplouvala... ... ale pak jsem sebou žiletku nosila všude. Jednou jsem to už nevydržela a řízla se ve škole...

Velmi pravděpodobně to v tom článku nebylo tak přesně... ale já si pamatuju hlavně tu část o té odplouvající bolesti. Sakra, co si jako myslí v těch časopisech??! Dají tam: Odplouvala velká bolest, snadno a rychle. Ale nedělejte to, není to fajn. Jsou to normální kreténi!!! A jasně že teď nadávám, že právě kvůli té první věte jsem do toho spadla i já... prostě snadné řešení problémů, no. Jak jinak. A taky mě to furt hrozně lákalo, skoro vždycky, když jsem měla nějaký větší problém, ale "odhodlala" jsem se k tomu až minulý rok koncem září... (A fakt jsem se k tomu musečla odhodlávat.)

V září jsem měla dost velké nervy... prožila jsem úúděsné prázdiny, dosud nejhorší ... a odnesla jsem si z nich spousty psychických problémů. Ale víte co je nejhorší? Uvědomit si, kde je problém a nemoct ho řešit.

Četla jsem jednu povídku ff o hp. Člověk by si řekl - kravina... ale já si kvůli tomu uvědomila, co mi schází, že mi schází blízký člověk, že nikomu nevěřím ... no a pak se ty problémy akorát stupňovaly. Hlavně jsem s tím začala teda proto, že jsem nemohla pořádně brečet. Ale furt jsem se jen škrábala a tak.

Až jednou večer mi bylo fakt strašně mizerně... to bylo vlastně nedávno, někdy v lednu? na konci ledna asi tak... a to jsem se chtěla úplně zničit. Už mi to bylo prostě jedno. Otevřela jsem si naplno okna a pak jen ležela polonahá na koberci a třásla se zimou a byla jsem šťastná. No a pak jsem slyšela někoho přicházet, tak jsem ty okna zavřela a lehla jsem si na zem, bo jsem tam chtěla spát a taťka přišel, chvilku u mě postával u té země... a pak odešel. A to ve mě všechno úplně vybuchlo. Nemohla jsem pochopit, že ODEŠEL!!! Jak mohl??? Jako chápejte... byla jsem na zemi polonahá, hlavou k zemi, v pokoji byla hrozně kosa a on nic neudělal! Mohla jsem být mrtvá! Nebo třeba zraněná, nebo tak něco... a on mě ani nepřikryl, neřekl, ať jdu do postele, nic... a to ve mě vyvolalo velkou sebelítost... tak jsem si pak šla pro nůž a pořezala jsem se... a bylo to fajn. Sice pak už ne, bo jsem měla tupý nůž a už to moc nešlo... xD což je hrozně komické. Přestat se řezat proto, že máte tupý nůž a už to jde blbě xD

A největší ironie je, že další den jsme ve škole fotili tablo a všechny holky jsme si měly vzít černé šaty xD tak jsem to skutila se sukní a trikem s dlouhým rukávem, ale ty fotky stejně vypadají hrozně xD ...

No, ale když jsemm později přemýšlela nad tím, proč jsem to udělala, tak mi došlo, že ta kosa v pokoji bylo takové první volání o pomoc a já čekala, kdo se chytí... no a on se nikdy nechytil, tak jsem šla na vyšší level xD... Je hrozně trapný si to takhle přiznávat, protože vím, jak to je a tak... Ale je to TAK těžké...tomu odolat. Mám chvíle, kdy se chci jenom na všechno vykašlat, protože ty problémy, kvůli kterým jsem to začala dělat nezmizeli, že... oni tu furt jsou... akorát už je nechci řešit sebeubližováním...

No, v Po jsem se dívala na takový zajímavý film... Painful Secret. Je to film o sebepoškozování a o tom, jak na to obvykle reagují lidé, kteří o tom vůbec nic neví. Ale je to tam pěkně vidět.. proč to ta holka dělá a jak se ty problémy zůsobené sebeubližováním stupňují. Ale nakonec jí rodiče donutí zajít k psychoterapeutce, což je mamka od její kamarádky a ona jí řekne... že neumí mluvit... že zná jazyk, ale prostřednictvím toho řezání mluví k okolí, že to je jako její papír... a to mě úplně dostalo, bo to je fakt pravda.

No a rada nakonec? ... nevím. Asi... mluvte. Co nejvíc. Svěřte se. Buďte s lidmi... plánujte si dny... věnujte energii praktickým věcem... ale je to tak TAK těžké, pro mě, že se většinou těch rad řídit nedokážu. Ale minimálně jsem se svěřila... a už to je pokrok... momentálně to je šestý den, co jsem si nic neudělala.... připadá mi to jako protialkoholové léčení a tak, ale ono to je dost podobné, akorát ubližování si není tolik rozšířené... každopádně... mám nervy, no. Mám chuť se čas od času, chvíli od chvíle na vše a všechny vykašlat a prostě ... ale nemůžu, vím že ne. Kvůli jedné osobě, která mi hrozně pomohla a je pro mě v podstatě... vzorem. Takže když to zvládne ona, tak já taky.


Áj em
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allisa Alex Reed Allisa Alex Reed | Web | 28. června 2013 v 2:15 | Reagovat

Nebudu lhát, taky jsem to zkusila -  nic mi to nedalo. Mnohem lepší je únik z   reality na drogách. Na pár hodin jsi high .. a když jsi dáváš jednu lajnu za druhou.. wow..   Je ti to všechno jedno ..  Ale ty zkurvené dojezdy to všechno vždycky poserou.. takže si pak musíš dát další lajnu.. a takhle na tom vzniká závislost..
No nic... Zas sem se vypovídala :D
Adios

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama