Březen 2013

Yann Tiersen - úžasný skladatel

24. března 2013 v 23:37 | Áj em |  Hudba


Yann Tiersen svou hudbou vypráví příběhy. Jeho klavír, housle a akordeon prostě mluví. A říkají, co prožil a jak se teď cítí. Proto jeho písničky tolik miluju, ačkoliv vám dokážou udělat docela blbou náladu :-D

1. Mother's Jorney - Matčina cesta, soundtrack k filmu Good bye Lenin.


2. La Plage - opět na klavír. Zrovna se jí učím hrát, má pro mě úžasnou atmosféru. "Cítím, co on cítil."


3. Comptine d'Un Autre Été - prodlouženáv verze. Tahle píseň je z filmu Amélie z Montmartu. Když jsem ji slyšela poprvé, tak se mi nelíbila. Ani podruhé, potřetí. Ale pak jsem ji začala rozumět a měla jsem ji jako podklad v jednom mém dramatickém snu - a zamilovala jsem si ji. A teď už ji umím na klavír. :-) Ačkoli ten rytmus je dost ... drsný :-D Těžký.
PS: Umím jen zkrácenou verzi :-D




4. Sur le fil - je hraná na housle a Yann Tiersen je opravdový houslový borec. Takže.. zprvu jsem ji taky moc nechápala, ale když ona je hodně skvěle zahraná. A prostě jiná.



5. J'y Suis Jamais Alle - nevím, co to znamená, možná - nikdy nepůjdu, ale nevím přesně. Každopádně mě úplně DOSTALA! Opět ze soundtracku Amélie z Montmartu. No, první jsem slyšela písně z filmu a až potom jsem si, na zakládě těch písní, pustila film. Je francouzský. Ale píseň je úžasná. Kdysi jsem ji hrála na housle, no, pokoušela jsem se, ale protože jsem na housle neměla nervy, tak jsem toho nechala. Ale pořád je skvělá.


6. Déjà Loin (to "a" jsem zkopírovala xD) - další úžasná skladba z atmosférou zapadlých francouzských uliček. Kdysi jsem měla hrozně ráda Prokleté básniky, zvlášť Arthura Rimbauda a takhle písnička s tony, které se na sebe postupně nabalují, se mi k němu úplně hodí. I k atmosféře z jeho let. Super.


7. La Noyee - další z Amélie z Montmartu. Sice ji tak "nežeru" jak jiné, ale i tak je skvělá.


8. C'etait ici - To je tady ? Možná. Každopádně ÚŽASNÁ písnička, která mě okamžitě nadchla svým příběhem (i obrázek k tomu pomohl) a svým nadšením a energii.


Mimochodem, když jsem kamarádce, která studovala konzevatoř -housle, pustila tuhle písničku, řekla zcela spontánně: "Fuj!" protože neměla náladu na poslouchání těžkých písní a tahle má v sobě spustu tonu a různých posunů na vnímání. Ale já ji jako těžkou moc nevnímám, protože se mi poslouchá moc fajn. (I když hodně záleží na náladě.

Ták, doufám, že jsem vás trochu nadchla svým oblíbeným skladatelem. Mimochodem je z Francie. Další jeho písničky stojí taky určitě za poslechnutí, ale tyhle jsou moje nej. Jsou samozřejmě další jako "La Banquet", "La Veille", "La Traversee" - ta hlavně. :-)

Tak co, líbilo? :-)

A nakonec... La Fenetre.



Áj em

Jsi perfektní...

21. března 2013 v 18:51 | Áj em |  Hudba
Kdokoliv to čteš... jsi perfektní. Neznám tě, ale jsi přesně tím/tou, kým máš být, protože ses narodil/a. Nenarodil se místo tebe někdo jiný, s delšími vlasy, blondatější, hubenější, s jinou povahou. Narodil/a ses ty. Tak buď přesně tím, kým máš být a neměň se. :-)

Tahle písnička je fakt skvělá a P!NK taky, protože píše o tom, co skutečně prožívá. I ten klip je skvělý... fakt, věřte tomu... jsme jedinečný, každý z nás, každý jinak a úžasně :-)


Špatně odbočím
Jednou nebo dvakrát
Vykopala jsem si cestu ven
Krví a ohněm
Špatná rozhodnutí
To je v pořádku
Vítej v mém hloupém světě
Týraná, ztracená, nepochopená
Slečna co vše ví, všechno je dobré
To mě nezdrželo
Mýlící se
Vždycky zpochybňovaná, podceňovaná
A koukni, jsem pořád tady

Pěkně, pěkně prosím
Nikdy, nikdy neměj pocit
Že jsi míň než
Zatraceně perfektní
Pěkně, pěkně prosím
Jestli máš někdy pocit
Že nejsi nic
Jsi zatraceně perfektní pro mě!

Jsi tak podlá
Když mluvíš o sobě
Ty jsi se mýlila
Změň ty hlasy
V tvojí hlavě
Místo toho je donuť tě milovat
Tak komplikované
Podívej, ty to zvládneš!
Jsi plná nenávisti

Jenom unavená hra
Už dost!
Udělala jsem vše
Honila své démony
Podívej, děláš to samé

Pěkně, pěkně prosím
Nikdy, nikdy neměj pocit
Že jsi míň než
Zatraceně perfektní
Pěkně, pěkně prosím
Jestli máš někdy pocit
Že nejsi nic
Jsi zatraceně perfektní pro mě!

Svět zírá, takže polykám svůj strach
Jediné co bych měla pít je ledově studené pivo
Tak vychladni ve frontě
A my to zkoušíme, zkoušíme, zkoušíme
Ale zkoušeli jsme to příliš, je to škoda času
Kašlu na kritiky, protože jsou všude
Nelíbí se jim moje džíny, nechápou moje vlasy
Měníme sami sebe a děláme to pořád
Proč to děláme?
Proč to dělám?
Proč to dělám?

Ooh, pěkně, pěkně prosím
Pěkně, pěkně prosím
Nikdy, nikdy neměj pocit
Že jsi míň než
Zatraceně perfektní
Pěkně, pěkně prosím
Jestli máš někdy pocit
Že nejsi nic
Jsi zatraceně perfektní pro mě!

Jsi dokonalá
Jsi dokonalá
Pěkně, pěkně prosím
Jestli máš někdy někdy pocit
Že nejsi nic
Pro mě jsi perfektní


Áj em

Vlak života - nastoupit/vystoupit

21. března 2013 v 18:31 | Áj em |  Téma týdne
Vlak života. Myslím, že téma týdne hovoří za vše. Ale myslím, že se po nás nechce, abychom tu psali celý svůj život, nebo jen nějaký výtah. Spíš něco, co my osobně vnímáme jako něco důležitého. Co je ten náš vlak života?

Může tím být myšlen nějaký tahoun našeho života, někdo, pro koho žijeme, nebo to může být ten špatný vlak do kterého jsme naivně nastoupili a teď už jede moc rychle na to, abychom vystoupili. Musíme jedině skočit... a pak doufat, že to přežijem. Samozřejmě všechno myslím imaginárně.

Já bych řekla, že "náš vlak" může být i způsob myšlení. Někdo přemýšlí černě. A někdo zas myslí jen na sebe. A spousta lidí si neváží svého života a krásy v něm. Protože život je krásný. Jen je důležité najít ten správný vlak, který nám vyhovuje a doveze nám přesně tam, kam chceme. Klidně i škola, nebo rozhodnutí, které se s námi táhne. Ale já myslím, že pokud skutečně chceme, můžeme z toho nesprávného vlaku vystoupit a nastoupit do jiného, nebo hledat správnou stanici, to jsou naše sny, naše cílová stanice.

A já doufám, že všichni z nás nastoupí do toho správného vlaku. A když budou hledat, tak budou hledat, ale nesmí to vzdát. Já právě bloudím někde na nástupištích a je jich tam spousta a já je pořád nevidím, jen tak vždycky projdu kolem nich. Ale jsem na správné cestě a to je dobré.

:-)
Áj em

Sebepoškozování

19. března 2013 v 23:00 | Áj em |  Prostě já

Blog se asi začíná měnit na filozofický portál... no ale úvahu na toto téma týdne snad napíšu později. Teď chci psát o něčem jiném, o sebepoškozování.

Je to... zvláštní, určitě. Psát o tom, protože jsem o tom kdysi hodně četla v Bravu a taky na blozích a vůbec mě nenapadlo, že bych tím mohla jednou taky procházet. Teda, napadlo mě to. Dokonce jsem to zkoušela, ale protože mi bolest nijak nepomohla, jen u mě vyvolala horší náladu, protože to prostě bolelo xD, tak se u mě nedostavilo požadovaného účinku a už jsem to nechtěla opakovat. No a tohle jsem si říkala asi tři roky...

A pak... po těch třech letech jsem se hrozně pohádala s taťkou. To mi bylo šestnáct... a protože jsem byla hrozně naštvaná, že je takový ... no že bije a hádá se kvůli, pro mě, prkotinám, tak jsem si na nohu vyryla nůžkama LOL. Na důkaz toho, že se budu vždycky smát. Ať už mě bude chtít pokořit jakkoliv. ... No, bylo to pěkně trapné, ačkoliv ten hlubší úmysl tam vidím dodnes a naprosto chápu, protč jsem to udělala, ono trvalo dost dlouho, než se to zahojilo, bo já si to vyryla dost pořádně. (Ale děcka... řeknu vám, že vyrýt si nůžkama O je teda brutus XD. A to jsem si to ještě chtěla obnovovat, abych to měla hmatatelné... ale byla to fakt strašná dřina xD) A začala jsem se bát tělocviku, že se to odhalí a tak... no a pak v léta se mě ptali, co to je, že to vypadá, jakobych nechala nohu na topení xD ...

Jo, ještě vlastně jednou... to bylo ještě na základce, jsem měla problémy s třídní a ještě doma... a měla jsem doost nervy, tak jsem si rozškrábala ruku... ale to nebylo tak moc, nebylo to ani do krve, ale taťka si toho všiml a začal šílet... doslova. Říkal, že mě pošle do psychyatrické léčebny, a že nejsem normální a tak podobně. Nakonec jsem mu musela slíbit, že s tím přestanu... a fakt jsem se bála, že mě tam pošle, bo historek o tom jsem slyšela už dost...No a taky proto jsem se bála, že se prozradí ta noha potom... ale mamka na to samozřejmě přišla. Někdy mám pocit, že mamka přijde úplně na všechno. Říká, že až budu mamka, tak to taky poznám, ale já si to nemyslím... Je jako jestřáb, podobně vnímavá (či já vim, jak vnímá jestřáb... xD ale přepokládám, že skvěle, když to je dravec).

No a teď ... já si osobně myslím, že kdyby se o tom nepsalo tolik článků, tak by to tolik lidí nedělalo, protože by o tom prostě nevěděli. Neměli by tušení, že takhle snadno se dají vyřešit jejich problémy. A jasně, že tam píšou, že to je sviňárna a pak závislost... a je to fakt, ale v tu chvíli je vám to prostě jedno. Jenom chcete únik. A já si pořád pamatuju, jak jsem četla tu pasáž o jedné holce, co si ubližovala...

Naši se hrozně hádali. Rozbili talíř. Bylo mi fakt mizerně... a tak jsem vzala jeden ten střep a řízla se a všechna ta bolest ze mě odplouvala... ... ale pak jsem sebou žiletku nosila všude. Jednou jsem to už nevydržela a řízla se ve škole...

Velmi pravděpodobně to v tom článku nebylo tak přesně... ale já si pamatuju hlavně tu část o té odplouvající bolesti. Sakra, co si jako myslí v těch časopisech??! Dají tam: Odplouvala velká bolest, snadno a rychle. Ale nedělejte to, není to fajn. Jsou to normální kreténi!!! A jasně že teď nadávám, že právě kvůli té první věte jsem do toho spadla i já... prostě snadné řešení problémů, no. Jak jinak. A taky mě to furt hrozně lákalo, skoro vždycky, když jsem měla nějaký větší problém, ale "odhodlala" jsem se k tomu až minulý rok koncem září... (A fakt jsem se k tomu musečla odhodlávat.)

V září jsem měla dost velké nervy... prožila jsem úúděsné prázdiny, dosud nejhorší ... a odnesla jsem si z nich spousty psychických problémů. Ale víte co je nejhorší? Uvědomit si, kde je problém a nemoct ho řešit.

Četla jsem jednu povídku ff o hp. Člověk by si řekl - kravina... ale já si kvůli tomu uvědomila, co mi schází, že mi schází blízký člověk, že nikomu nevěřím ... no a pak se ty problémy akorát stupňovaly. Hlavně jsem s tím začala teda proto, že jsem nemohla pořádně brečet. Ale furt jsem se jen škrábala a tak.

Až jednou večer mi bylo fakt strašně mizerně... to bylo vlastně nedávno, někdy v lednu? na konci ledna asi tak... a to jsem se chtěla úplně zničit. Už mi to bylo prostě jedno. Otevřela jsem si naplno okna a pak jen ležela polonahá na koberci a třásla se zimou a byla jsem šťastná. No a pak jsem slyšela někoho přicházet, tak jsem ty okna zavřela a lehla jsem si na zem, bo jsem tam chtěla spát a taťka přišel, chvilku u mě postával u té země... a pak odešel. A to ve mě všechno úplně vybuchlo. Nemohla jsem pochopit, že ODEŠEL!!! Jak mohl??? Jako chápejte... byla jsem na zemi polonahá, hlavou k zemi, v pokoji byla hrozně kosa a on nic neudělal! Mohla jsem být mrtvá! Nebo třeba zraněná, nebo tak něco... a on mě ani nepřikryl, neřekl, ať jdu do postele, nic... a to ve mě vyvolalo velkou sebelítost... tak jsem si pak šla pro nůž a pořezala jsem se... a bylo to fajn. Sice pak už ne, bo jsem měla tupý nůž a už to moc nešlo... xD což je hrozně komické. Přestat se řezat proto, že máte tupý nůž a už to jde blbě xD

A největší ironie je, že další den jsme ve škole fotili tablo a všechny holky jsme si měly vzít černé šaty xD tak jsem to skutila se sukní a trikem s dlouhým rukávem, ale ty fotky stejně vypadají hrozně xD ...

No, ale když jsemm později přemýšlela nad tím, proč jsem to udělala, tak mi došlo, že ta kosa v pokoji bylo takové první volání o pomoc a já čekala, kdo se chytí... no a on se nikdy nechytil, tak jsem šla na vyšší level xD... Je hrozně trapný si to takhle přiznávat, protože vím, jak to je a tak... Ale je to TAK těžké...tomu odolat. Mám chvíle, kdy se chci jenom na všechno vykašlat, protože ty problémy, kvůli kterým jsem to začala dělat nezmizeli, že... oni tu furt jsou... akorát už je nechci řešit sebeubližováním...

No, v Po jsem se dívala na takový zajímavý film... Painful Secret. Je to film o sebepoškozování a o tom, jak na to obvykle reagují lidé, kteří o tom vůbec nic neví. Ale je to tam pěkně vidět.. proč to ta holka dělá a jak se ty problémy zůsobené sebeubližováním stupňují. Ale nakonec jí rodiče donutí zajít k psychoterapeutce, což je mamka od její kamarádky a ona jí řekne... že neumí mluvit... že zná jazyk, ale prostřednictvím toho řezání mluví k okolí, že to je jako její papír... a to mě úplně dostalo, bo to je fakt pravda.

No a rada nakonec? ... nevím. Asi... mluvte. Co nejvíc. Svěřte se. Buďte s lidmi... plánujte si dny... věnujte energii praktickým věcem... ale je to tak TAK těžké, pro mě, že se většinou těch rad řídit nedokážu. Ale minimálně jsem se svěřila... a už to je pokrok... momentálně to je šestý den, co jsem si nic neudělala.... připadá mi to jako protialkoholové léčení a tak, ale ono to je dost podobné, akorát ubližování si není tolik rozšířené... každopádně... mám nervy, no. Mám chuť se čas od času, chvíli od chvíle na vše a všechny vykašlat a prostě ... ale nemůžu, vím že ne. Kvůli jedné osobě, která mi hrozně pomohla a je pro mě v podstatě... vzorem. Takže když to zvládne ona, tak já taky.


Áj em

Vciťování (se)

12. března 2013 v 20:45 | Áj em |  Psychologie

Zkusili jste to už někdy?
Myslím, že pokud vám je zhruba nad patnáct, tak už jo. /Nic proti mladším, jsem toho názoru, že se nemá soudit podle věku, ale teenageři se zajímaví výhradně sami o sebe/

Možná jste se zkusili vcítit do přítele, který říkal, že ho prostě nemůžete pochopit, protože jste nezažili jaké to je, když vás podvádí kluk. A nebo jste se zkusili vcítit do někoho úplně jiného. Pravděpodobně taky do někoho, kdo měl problém a vy jste mu s ním chtěli - nebo se to od vás očekávalo - pomoct.
Každopádně už nejspíš víte, jaké to je.
Cítíte se jinak. Což je logické. ALE.... zkusili jste se vcítit do někoho jiného, než do přítele? Třeba do učitele, nebo do rodiče?

1. Příklad
Mladá učitelka po vysoké škole přišla učit s nadšením a elánem na střední školu. Nebyla to škola nijak vyhlášená, ale ona byla štastná, že ji vzali alespon někam. Těšila se, že svým mladým studentům předvede své nadšení a didaktické metody z vysoké školy.Přece jen jí ty roky učení a úsílí za něco stály! Konečně...říká si, když jde dlouhou chodbou směrem ke třídě 2.B. Za dveřmi se ozývá rachot a řev. Učitelka nejistě a chvatně vchází do dveří a stačí ji jediný pohled na rozdováděnou třídu, aby se její nadšení vypařilo jako pára nad hrncem.

-Je skvělé užívat si srandu s kamarády, to ano. Ale když se vcítíme do oné učitelky a živě si představíme, že bychom byli na jejím místě... Na vysoké škole se neučí jak zvládnou "třídu parchantů", protože to ještě nikdo pedagogicky nezapsal. A taky neschválil. Učitel neví, jak si má s takovými rozdováděnými studenty poradit. Potí se a nahonem vymýšlí různé způsoby "jak zaujmout snadno a rychle".

2.Příklad
Pan Leners už od rána věděl, že je "den Blbec". Ale co naplat, do práce musel jako každý den, ačkoli se mu tam vůbec nechtělo. Ocelové nebe, které vypadalo, že co nevidět spustí na své podnájemníky sprchu kapek, mu taky na náladě nepřidalo.
Sotva přišel do školy, zavolala si ho do kanceláře paní ředitelka.
"Lenersi, máte nepořádek v třídní knize. Některé důvody nepřítomností chybí a u pá dnů máte špatně datum. Urychleně si to dejte do pořádku," sjela ho mrazivě. Paní ředitelka nikdy nebyla ta milejší z lidí, ale přesto pro ti ni pan Leners nic neměl, až doteď. Pomyslel si, že vidina blízké postele v teple domova se mu hned tak nesplní.
Na první hodinu přišel nabroušený. Neměl ani čas si dát své ranní kafe, jak rychle dopisoval důvody, přeškrtával chybějící okénka a piloval podobné nedokonalosti na školním dokumentu.
Třída byla neupravená a stoly stály vzadu třídy daleko od katedry a tabule.
"Dejte si stoly do pořádku," zavelel, jakmile přišel.
"Ale pane učiteli, my to tak chceme mít!" Protestoval jeden žák.
"To mě nezajímá, dejte si to to původního stavu."
"Ale pane učiteli... proč?" otravovali dál.
"Protože jste vzadu a vzadu je perfektní místo na kecání," zaskřípěl Leners zuby, těžce se ovládajíc.
"Ale pane učiteli, my se nebudeme bavit, opravdu!"
"A dost, okamžitě si ty lavice přesuňte!"
"Ale-!"
"Nebudu se s vámi dohadovat. Píšete test. Desetiminutovka na učivo z minulé hodiny, které už máte umět. Všechno si sundejte ze stolu, krom průpisek a papírů," nevdržel to Leneres s nervama.
Třída nespokojeně mrmlá a myslí si, že je učitel opravdu nespravedlivý. Vůbec je nenapadne, co jeho chování předcházelo.

Tomu se říká "kauzální atribuce". Připisování vnitřních vlastností na základě vnějšího chování. Myslíte si, že je pan učitel Leners nespravedlivý? Není! Jen prožil špátné ráno a studenti odmítli poslouchat. Ale z jejich pohledu je to nudný, nespravedlivý člověk.

Pojdme v těchto úvahách ještě dál... Představte si, že by Leners odučil svou poslední hodinu a těšil si na klid svého domova a v tom mu kdosi oznámí, že třídní kniha zmizela a on jí musí ještě dnes přepsat kvůli inspekci, která má přijít další den. Z uší mu tryská neviditelná pára vzteku a zklamání... Třídní knihu samozřejmě schovala jeho neposedná třída kvůli "nespravedlivosti" rána, jako malý žertík. Vůbec netuší, co tím způsobili...


Je to jednoduché. To, co pro nás může být jako legrace, pro ostatní vůbec být nemusí.

3.Příklad
Samantha byla vždycky problémové dítě. Ale v dětství její prohřešky byly ještě malé, pouze neshody a málé lumpárny. Ale s přechodem do puberty a pospuberty se začínala u Samanthy objevovat ta pravá divoká povaha. Nejenže neposlouchala, ona si naprosto dělala co chtěla. Rodiče se jí snažili domlouvat, ale nic nepomohlo.
Jednou Samantha šla ven pozdě večer.
"Kam jdeš?" optala se jí máma.
"Ven," odsekla Samantha nazlobeně.
"Ted v noci? A to musíš chodit v noci pořád ven?"optala se matka zklamaně.
"Ne, nemusím. Já chci," odsekla zatvrzele Samantha.
"Kam ven jdeš?"
"Jdu ven s kamarády!"
"Jasně, ale kde budete?" neztrácela máma trpělivost.
"Venku!" vyjekla Samantha. "Copak jsem malá?"
"Máme za tebe zodpovědnost. Víš, co všechno se ti může stát?" ptala se starostlivě matka.
"Jo, vím," protočila Samantha znuděně oči.
"Do jedenácti bud doma!"
"No jasně!" řekla Samantha napůl ironicky, napůl vážně a otráveně za sebou přibouchla dveře.

Její matka si šla lehnout.
Minula desátá, jedenáctá, dvanáctá.... hodiny ubíhaly a Samantině mamince se hlavou honily různé představy, jak její dcera leží někde přejetá/unešená/opilá... Do pěti hodin ráno nezamhouřila oko. Vstala tedy a šla se chystat do práce. V práci se jí nedařilo. Pokaždé, když zkusila své dceři zavolat, jí operátor řekl, že je volaný nedostupný. Měla nervy nadranc a šílela strachy.
Když šla po příchodové cestě k jejich domu, řekla si, že až přijde domů, zavolá policii. S těžkým srdce otevřela dveře a její první kroky směřovaly do děckého pokoje.
"Samantho!" vzdychla úlevně matka.
"No?" řekla věcně s očima přilepenýma k monitoru počítače.
"To je fajn, že jsi doma. Moc jsem se o tebe bála."
"Proč?" zamračí se na ni Samantha nechápavě.
"Mělas přijít do jedenácti a mělas vypnutý mobil!" vyčinila ji.
"Jo.... blbě jsem si naplánovala busy a pak už mi nic nejelo a mobil se mi vybil," řekla znuděně.
"Aha..." hlesla její matka.
"Nechápu, proč se tak strachuješ! Budeš mít žaludešní vředy," dodala významně a znovu přesunula pozornost k monitoru.
Matka odešla z místnosti. Věděla, že se o svou dceru vždycky bude bát a její dcera to pochopí až bude mít své vlastní děti.

Tohle se mi zdá jako příhodný příklad, protože... kdo z nás to nezažil. Myslíme si, že rodiče jsou k nám nespravedlivý. Zkuste se tedy vcítit do jejich situace, samozřejmě až vychladne vztek z hádky. A upřímně se snažte pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Co je k tomu asi doopravdy vede...

Lidé chtějí být šťastní

5. března 2013 v 22:42 | Áj em |  Psychologie

Lidi nechtějí poslouchat, že vám je zrovna špatně. Nechtějí poslouchat, že se cítíte mizerně. Parkrát vás vyslechnou. Pak už vzdychají a nenápadně protáčí oči. Pak prostě dělají něco jiného a poslouchají vás na půl ucha. Lidé prostě nechtějí slyšet o tom, že se to nelepší. I když se to nelepší. Nechtějí slyšet to samé pořád znovu, protože to je smutné a smutných věcí je všude dost. A navíc - řekněme si to upřímně - většina dospělých lidí má tolik "praktických" problémů, že ty z jejich nitra se navenek dostanou jen málokdy.

Možná to je řešení na deprese a takové ty "smutky". Prostě se zabývat většími problémy, než jsou ty stávající. Samozřejmě pokud už nejsme neurotici a tak podobně.

Proto lidé tolik věcí drží v sobě. Dnešní společnost není tolerantní ke smutku, depresím, pláči... pro nás, čechy, je téměř zločin plakat, nebo křičet v MHD a venku... Lidé se nad tím pohoršují a přitom většina z nich křičí uvnitř. A vůbec to zbytečně nedramatizuju.

Většina lidí je prostě neštastná. ... Ono to je zase ten psychologický efekt, že když si to řekneme, bude nám to už připadat samozřejmé...
Ale pozoruju lidi dost dlouho. A zaměřuju se na to, jak se tváří... jaký mají odlesk v očích a jestli se smějí i očima nebo jen hlasivkama, jestli, když křičí, mají v očích zlost, nebo strach.

Je tolik problémů, které dneska můžeme mít. Ale když pominu ty hlavní - starost o finance, byt, jídlo, zabezpečení rodiny, udržení práce...
I kdybychom tohle měli fajn... jsme štastní? Je toho tolik, co nám pořád může scházet... například...

MY. Většina lidí nejede sama za sebe. Prostě jsou, ale mají pořád určité hranice a bojí se projevit, bojí se říct svůj názor a být sami sebou, protože být jedinečný je těžké. - i když to je čistě logicky nesmysl, ale z empatického hlediska to tak je.
Tolikrát chceme říct neco jinak, změnit se. Nelíbí se nám naše povaha, obličej, postava... a přitom se nic z toho nedá pořádně vylepšit, když my opravdu nevěříme, že jsme těmi, kterými bychom ve skutečnosti chtěli být.To je další z psychologických efektů.
- když my věříme, že jsme jedineční, krásní, úžasní... bude nás za takové brát i okolí. A to je fakt, to jsme si nevymyslela. Lidé nás berou takové, za jaké se bereme my.
No a do toho patří i seberealizace, jako taková, splnění snů a podobně.

ONI... aneb ti druzí, jak bylo krásně řečeno v "Lost". No, to je to jediné, co si z toho seriálu pamatuju a nevadí mi to.
Každopádně tím myslí ostatní lidi, lidi kolem nás. Což jsou naši přátelé... je strašně důležité mít přítele, kterému se svěříme a vypláčeme na rameni, když to budeme potřebovat.
A je zároven strašně těžké se nenechat ovlivňovat ostatními. Což jsou jejich názory na nás.

At už si o nás ostatní myslí cokoliv, v dobrém, či špatném, vždycky záleží na našem úsudku a na nás, jak moc se tím necháme ovlivnit.

Můžeme to brát v potaz a nemusíme. Nicméně tím, že budeme přehlížet vše, co o nás ostatní říkají, si taky moc nepomůžeme, ne vždycky musí být názory druhých špatné, ačkoliv nám jsou třeba nelichotivé.
Neříkám nadávky, ty jsou debilní vždycky. xD

A pak je tak na nás, zdali se budeme nechat ovlivňovat jejich náladami, či nikoliv.
Třeba já mám hrozný problém... nebo, jak se to vezme. Prostě jsem taková, že když vidím, jak jsou ostatní neštastní a smutní, hrozně mě to sebere. Samzořejmě, že to musí být člověk, na kterém mi aspon trochu záleží. No a pak se snažím všemožně vykoumat, jak mu pomoct a přemýšlím, co se mu asi tak stalo a jak ho rozveselit.
No a dobrými náladami se moc nenechávám ovlivnovat. xD Což je maras. xD
Ale nic.
Tohle ovlivnování není moc dobré, protože vede docela k "depkám" a vy pak máte pocit, že je celý svět hrozně neštastní a všichni jsou vlastně hrozně neštastní a vy jim prostě vůbec nemůžete nijak pomoct a je to všechno pak takový... no, rozhodně ne bezstarostné.
Ale to už záleží i na typu osobnosti.
Ale prostě vždycky záleží na vás.
Jediný, kdo nám brání být štastní, jsme my sami.
To my se litujeme. A říkáme si důvody proč... a odmítáme vyjít z ulity, do které jsme se sami dobrovolně zavřeli a uniká nám, že venku svítí sluníčko, my bychom mohli jít ven a udělali bychom lépe. Ale to záleží na nás.
xD
Je to taková pěkná věta nakonec.
It depends on us...
Ale je to pravda. Zkuste se pozorovat a nahlížet na své problémy občas z té vnější strany. Můžu vás ovšem ujistit, že tohle a ještě vcitování do jiných, kterým eventuélně můžete křivdit je extrémě nepohodlné, právě kvůli tomu, že si uvědomíte, že to ve skutečnosti je úplně jinak.
xD

Pěkný den.


Áj em



Lidi a pravda? Asi ne...

4. března 2013 v 23:13 | Áj em |  Prostě já

Těžko by o sobě lidé řekli pravdu.
My všichni máme skrytá tajemství... a pak se tím tajemstvím trápíme a užíráme a nebo máme jen tajemství v tom smyslu, že nás baví si nechávat něco pro sebe. A jej to milé, krásné tajemství, které je jen naše.

Ale co když ono tajemství říct nemůžeme? Co když pravdu prostě nemůžeme říct? Jako, samozřejmě... můžeme. Pokud umíme mluvit, formulovat myšlenky... ale když vážně vážně nechceme, je to jakokdybychom ani nemohli. Jsme prostě jako přibití do země a nemůžeme ze sebe vydat ani hlásku.

Hm... je to divný. Já bych pravdu říct chtěla. Tak napůl. Ale spíš nechci, než chci. A taky se bojím. ... Chci, aby na to přišli sami a přitom se trápím a trápím a všechno ve mě křičí, abych to už konečně řekla. Ale vím, že by to nechápali. Ignorovali. A to je na tom to nejhorší... že to prostě vím, protože už se to stalo. Takže vlastně všechno to sebeubližování jako "volání o pomoc" bylo stejně zbytečné, protože oni to "neslyší". A nechtějí slyšet. Je to hrozně kruté... aspon pro mě učitě.

No, ale aspon se mi ulevilo... xD ...
Fakt toho smajlíka nesnáším.


Áj em

PS: Tohle bych nenapsala nikomu, koho znám. Ani bych mu nedala adresu tohodle blogu. Protože se bojím říct pravdu a dobrovolně být zranitelná. To ale asi každý...

Deprese

4. března 2013 v 22:59 | Áj em |  Téma týdne
Deprese... to je něco velmi rozšířeného po celém světě...

Co to je?
Je těžké určit přesně, co to deprese je. - Psychický stav, nejspíš už psychická nemoc, zapříčiněná negativními vlivy okolí, nebo sebe sama.
Ale ono si hodně lidí plete pojem "depka" a "deprese". Zdá se, že je to to samé, akorát první slovo je zkráceninou druhého, ale výklad slov se už o hodně liší.
"Depka", jak ti většina lidí bere, je normální smutek. Prostě stav, kdy je vám smutno, popláčete si, pustíte smutné písničky a je to zas fajn. Ale...
Deprese je stav trvalejšího rázu. Nemůžete se jí zbavit jen tak. Dalo by se asi říct, že to je "hodně smutků najednou". Například po nějaké těžké události... no, nemůžete se s ní vyrovnat sami, protože když už ji máte, sami jste se s přechozím smutkem vyrovnat neuměli.

Jak se projevuje?
Tady to už je jednodušší, protože její příznak jsou mi velmi dobře známé.
Deprese se projevuje tak, že: "Sedím a nejsem schopný dojít do druhé místnosti." - tak jsem to četla a je to velmi výstižné. Prostě nemůžete nic dělat. Ne, že byste nechtěli... je to jakási otupělost. Potřebujete být sami a přitom jakoby všechno postrádalo význam. A když to je delší dobu, tak chodíte do školy a do práce a smějete se a děláte to, co vždycky, ale bez jiskry, beze smyslu a úsměvy jsou falešné a v nedokážete přijít na to jak sakra ten pitomý pocit z žaludku dostat!
Alespon u mě se velmi často vyskytuje.
Prostě takový hnusný pocit v břichu. Takové pálení a prostě ... nevím, jak to popsat. A když se cítíte hrozně, tak se ten pocit v žaludku/břichu zvětšuje... xD Zní to jako sci-fi...

Byl tisíckrát větší, než jsme čekali. Obrovský a děsivý se rozlézal po celé šíři. Byl to žaludeční vřed...

No nic. xD
Nesnáším tohohle smajlíka.
Je takový falešný...
No, k depresi to je asi vše... teda, k článku týdne, protože jak se jí zbavit bych taky ráda věděla (ale možná, že to jen hrotím) a nic jiného, inteligentního, mě k tomu už nenapadá.
Takže to... Hlavně ten rozdíl mezi "depkou" a "depresí" je OBROVSKÝ. Tak na to prosím nezapomínejte.


Áj em

Citáty

4. března 2013 v 22:53 | Áj em |  Citáty

Od většiny z nich jsem autorem já. Nevím ani, jestli jsou to citáty, ale líbí se mi.

O smutku a trápení a lidech


"Jsme tak nelogičtí. Místo toho, abychom si plně uvědomovali a užívali toho, co máme, zaměřujeme se často výhradně na to, co nám chybí, ačkoli k tomu potřebujeme mnohem větší úsilí. A pak se tím trápíme a užíráme, neschopni pro nápravu něco udělat a navíc dobrovolně. Je to velmi debilní."

"Zklamání přichází tehdy, když věříš, že jsi ty, nebo jiní, dokonalý. Každý dělá chyby, je jen potřeba se s tím smířit a akceptovat realitu."

"Malujeme se, krásně oblíkáme, uravujeme si vlasy.... ale nedali bychom sina profil fotku, na které nejsme nijak upravení, vyšperkovaní, s kamarády, v různých pozách... a přesto, zamračení, bez líčidel, se různě ksichtíme, pláčeme, křičíme... a jsme to my.

Aneb..." Lidé vylepšují zevnějšek, protože vnitřek vylepšit nemohou."
Oscar Wilde."


"Sebeovládání, to je to největší umění."

"Lidé mají jednu moc otravnou vlastnost. Sebelítost."


Kdyby měl náš vzhled prozrazovat naše pocity, byla by polovina lidí v otrhaných šatech a s rozcuchanými vlasy."

"Přece nemůžeš bejt na lidi ošklivej jenom proto, že ti lezou na nervy! Mně lezou na nervy tisíce lidí! Miliony lidí na celým světě lezou na nervy milionům jinejch lidí! Musíš se snažit s nima nějak vyjít.""


- tenhle miluju. Z knížky "Indigo a hvězdy."