Ještě jednou ... proč vymýšlet originální název, když tenhle mluví za vše

22. listopadu 2014 v 20:00 | Áj em |  Téma týdne

Kolikrát jsem si to řekla? Ještě jednou. Ještě jednu šanci, příležitost, den, hodinu. A vždycky si přeju to samé. Žít a mít možnost něco změnit. To je vlastně ten důvod, proč tak úplně nechápu, proč se chce někdo zabít. Promarní příležitost. Život je dost krátký sám o sobě a způsobů jak umřít náhodou je strašně moc. Ale když člověk umře, už nic nemůže změnit. A já se smrti bojím, příšerně. Nevím, odkud ten strach přichází. No, možná, že trochu tuším. Ale nesnáším ten pocit bezmocné paniky, kdy jen čekám ... na smrt. Protože v tu chvíli vím, že přijde A proto si přeju další šance. A... můžete mi věřit, že je to vážně příšerný pocit jen čekat a nemoct nic udělat.
Samozřejmě... mýlila jsem se. Hodněkrát. Nespočítám kolikrát, protože za těch deset let to bylo fakt mockrát. Ale... hlavní je, že v tu chvíli... se vám všechno vyjasní a ujasníte si, co máte dělat. Co je důležité a co ne. Co jste promarnili. Vidíte tu spoustu chyb, víte, čeho litujete... a taky víte, nebo jste si alespoň jistí, že umřete za poměrně krátkou dobu. Takže... co jiného se dá dělat, když pobíhání po pokoji nepomáhá, než se modlit za další šance?

Strašně moc si přeju, abych nějakou šanci využila. Jenže když zase nastane ten pocit relativního klidu a pohody nechce se mi ho rušit tím, že bych něco měnila. Chci být prostě jen v pohodě, pouštět si jeden film za druhým, smát se u pitomých komediích a ... být.... v klidu. Ne, že by to mělo zas tak dlouhé trvání. A tohle celé je vlastně jen jedna z výmluv, proč stagnovat, proč se nepustit z místa... proč neriskovat...

Závidím vám, kteří umíte riskovat. Já se toho bojím. Změn. Využití příležitostí, udělání něco na vlastní pěst. To je prostě tak neskutečně riskantní...

Takže... nevím, jestli někdy využiju příležitosti. Možná už jsem ji využila. Musím říct, že se to zlepšuje... pomalu... snad.... s pomocí Pána Boha. Ale je to neskutečně těžké... Každopádně vám přeju, abyste si příležitosti využili. Bez ohledu na to, že NENÁVIDÍM tohle rčení, že: "každý den může být poslední" protože proč potom plánujeme, proč se stresujeme ze zkoušek a blablabla... smějte se. Smějte se z plného hrdla prostě proto, že můžete. Křičte a plačte a nenáviďte a milujte a prostě žijte, protože... to je to nejcennější, co člověk dostal. A nezabíjejte se, protože... to nemá logiku.

Papa!


Áj em
 

Proč?

6. února 2014 v 20:19 | Áj em |  Prostě já
Já nevím... PROČ. Proč bych měla něco dělat? Všechno je mi ukradené. Nevyčistím si zuby. Nenajdu práci. Neuklidním si. Nevstanu z postele. No a co? K čemu to je? K čemu je všechno? ... Chci jen sedět a sedět, nebo ležet a dívat se. A nic. Nedělat. Nevím, co bych dělala, kdyby mě vyhodili na ulici. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla jídlo. Ale... chci číst o bolesti a cítit ji aspon v těch knížkách, nebo ji vidět ve filmu. Myslím psychickou bolest, protože to cítíš. Připadám si jako upír. Upír Bolesti. A asi to je dost šílené ale mě to je tak nějak fuk. A ten pocit... sakra, já myslela, že jsem se toho zbavila. Už víc jak rok se mi to nestalo. Proč dneska? Proč? ...

Zítra jdu za psycholožkou. Co jí tam budu říkat? Připadá mi nejsnažší mlčet. Připadá mi, že ani žádný pořádný problém vlastně nemám. Jen několik malých nakupených na sebe tak, že tvoří obrovskou kupu. A přitom jí chci vidět, těším se na to. Těším se, že se zase někdo bude o mě zajímat a děsím se, že to zmeškám. Tak mi asi všechno není fuk. Ale je to takové... o ničem. Nemůžu přijít na nic pořádného, co by mě bavilo. A už zase štvu sama sebe.



Áj em, Slečna DIVNÁ

Co by bylo, kdyby škola nebyla a jak bych ji změnila

25. ledna 2014 v 13:22 | Luna |  Prostě já
Dostala jsem na asku otázku co by se stalo, kdyby škola nebyla a jak bych změnila školu a tak mě to zaujalo, že z toho je celý článek.

Co by bylo, kdyby škola nebyla? Ne nepovinná, ale vůbec by ten pojem neexistoval. Co bychom dělali celé dny? Hráli hry na počítači?

Možná by se někdo naučil číst a psát. Ale většinou bychom jen neužitečně zabíjeli čas. Neprošli bychom socializací, nenaučili bychom se soustředit, hledat přátele, poslouchat lidi. Dokonce i schopnost učit, nutnost pamatovat si věci nabádá mozek k jeho větší aktivitě. Dává člověku řád, systém, zodpovědnost. Všemu tomuhle nás škola učí, a ačkoli má mnoho nedostatku, je to lepší, než kdyby nebyla.

Na škole bych změnila dost věcí. Z prvu bych změnila pedagogický program pro učitele. Tři roky se totiž věnujete studiu svého oboru, a až poté je povinná pedagogika. Ale jsou to jen, omluvte ten výraz, kecy. Neužitečné žvásty. Nenaučí vás zaujmout děti, nepopisují se problémové příklady. Neříkají vám, jak zvládnout problémovou třídu, rozlobené rodiče. Jak se vyrovnat se svým prvním děsivým dnem učitelské kariéry.

Učitelé by se zaměřovali na to, jak děti nadchnout, ale zároveň by je také vychovávali. Učitelé by chodili na semináře nejen ke svému oboru, ale také na různá cvičení zvládání agrese stresu a podobně. Ideálně by měli co tři měsíce možnost navštívit školního odborného psychologa, který by radil se syndromem vyhoření a s další psychohygienou a s problémy, které by jistě časem vznikly.

Pravda je, že učitelé i dnes mají děti vychovávat, jenže... mnohdy nemají ani sílu, ani motivaci, ani chuť. A popravdě ani kompetence.

Matematika by byla povinná jen na prvním stupni, s tím, že by se v ní probíralo to, co teď. Vlastně, první stupeň bych nechala téměř beze změny, jen v páté třídě by byla povinná Etika a Dramatická výchova - je velmi důležité nezapomnět si hrát, a Přírodověda by se učila venku, na praktických příkladech. V Češtině by bylo více literatury a méně rozebírání vět. A učivo bych více přizpůsobila věku dětí. Dítě, podle vývoje, teprve ve třinácti získává abstraktní myšlení, některé matematické příklady jsou nepřiměřené věku.

Udělala bych všechno učivo přístupnější. Vyhledala vhodné lidi na přepsání a zestručnění všech těch nesrozumitelných a stresujících knih pro všechny stupně škol. Základní, střední, i vysoké.

Výtvarná výchova by byla povinná. Ano, řeknete si, ne každý malovat umí, ne každý chce, ne každého to baví. O to nejde. Rezignovala bych na všechny snahy o naučení techniky. Na to by měli volitelnou výtvarku. Ale naučila bych je kreativně se vyjadřovat, zvládat svůj stres a své podvědomé myšlenky přenášet na papír. Víte, jak je uklidňující vzít si štětec a vymalovat celý papír jednou barvou? Nebo dát najevo vztekt tím, že kreslíte pastelkou a děláte čáry podle toho, jak velký vztek máte. Něco jako arteterapie. To samé s Hudební výchovou, ve stylu muzikoterapie, ale ta by nebyla povinná.
Od druhého stupně by byla povinná Etika, Psychologie a Filosofie, Etiketa. Až do konce vysoké školy. Všechno podáváno přístupně, vzhledem k věku, v praktických příkladech. Žádné odříkávání citátů známých filosofů a neužitečné definice, ale poznání sebe sama, skutečné zamýšlení se nad předměty.

Matematika by byla volitelná, stejně jako Přírodopis. Dramatická výchova jeden rok na druhém stupni povinná, stejně jako Fyzika, Chemie, Zeměpis - také jeden rok povinné a pak volitelné. Neberte si to špatně. Mám ráda fyziku, denně se s ní setkáváme. Chemi eje velmi užitečná, stejně jako poznání, které rostliny jsou jedovaté. Zeměpis také, je užitečný, ale ve většině případů žel naprosto zbytečný. Je pěkné vědět, že hlavní město Peru je Lima, že je v Jižní Americe, jaký má průmysl. Jsem ráda, že to vím, ale k ničemu mi to není.

Na střední škole bych proškrtala Občanskou Nauku, nechala bych jen základy, zbytek Filosofie, stejně, jako na druhém stupni Základní školy. Zrušila bych Maturitu - vyvolává zbytečný stres, nechuť k učivu, ničí lásku ke studiu. A věřte mi, že vím, o čem píšu. Na konci každého ročníku, od druhého stupně, by byla zkouška z toho roku. Ne přehnaná, ale aby si studenti upevňili své znalosti, ne znechutili. A na každé střední škole by se v posledním ročníku učilo Jak být rodičem, jak vychovávat své dítě. Všechny rizika, i co to obnáší. Pro někoho je to brzo, pro někoho pozdě, ale je to lepší, než nic. A samozřejmě je výhodou, že v posledním ročníku střední školy, se studenti často ještě cítí dětmi, protože většinou žijí s rodiči, nebo vychovateli, a tak se mohou vcítit do situací, zapamatovat si věci lépe. A pokud by to jen v jednom procentu ve výsledku znamenalo zlepšení, že o jedno procento mín dětí bude v rodině v rodině trpět, pokud by to znamenalo, že o jedno procento víc dětí bude vychováváno v lásce a přijeti, pak by to bylo moc dobré.

Ideálně by z tohoto školního systému vycházeli silní jedinci vyrovnaní sami se sebou i okolím. Uměli by komunikovat, i samostatně myslet. Měli by správný žebříček hodnot, upevněné mravní zásady. Uměli by se chovat, znali by svou hodnotu. Respektovali by druhé. (Samozřejmě by trvalo jednu celou generaci než by se změna projevila.) Doufám, že si uvědomujete, že to jen utopie, protože ne každý k tomu má předpoklady a nějaký červ se najde všude. Tak to prostě je. Ale troufám si tvrdit, že v nějakých padesáti procentech by to fungovalo. Ne úplně, jen nepatrné zlepšení, ale přesto cenné.

 


Jak lidé trestají odlišnost aneb šikana

23. ledna 2014 v 22:59 | Luna |  Psychologie


Jste homosexuál? Máte divné koníčky? Jste přímočaří a máte vyhraněné názory? Máte specifický vkus na oblíkání? Zkrátka - Lišíte se?

Lidi jsou v zásadě konzervativní a nemají rádi změny. Ale v dnešní (ale v některých z minulosti taky) společnosti to funguje tak, že jakmile se něčím lišíte a nemáte odvahu to prezentovat silně a nezávisle, pak vás většina lidí odsoudí a vyřadí ze společnosti jako ty divné, se kterýma se nemá cenu bavit. Můžete mít klidně menší IQ, nebo nějakou nemoc, která vaše odlišné chování způsobuje, na tom nezáleží. Lidi dokážou být velmi krutí. Posmívají se vám, nadávají vám, šeptají si o vás a pomlouvají vás. Ani nezáleží na tom, zda víte, že se lišíte, nebo víte v čem, ale lidi to poznají a pak, aby se taky nelišili, se do vás pustí. Později už kvůli všemu, nezáleží na tom, co uděláte. Oni si v tom vždycky něco najdou. Zkrátka... tohle nemůžete vyhrát a ani byste se o to neměli snažit.

Proč?

Protože to je jejich názor. Oni mají jistý názor na vás a za tím si jdou. Nezáleží na tom, zda je správný a spravedlivý. Ale je to jen názor. Jen názor pár lidí z milionů, kteří tady žijou. Proč by vás měli rozhodit urážky a pomluvy? Jsou to je slova. Nic víc, jen slova. Mají takovou sílu, jakou jim dáte vy. Dejte jim sílu poranit a poraní vás. Dejte jim silu zabít a zabijí vás. A nebo je nechte vámi proznít a rozpadnou se v tichu. A pak... urážky vycházejí z nemocného srdce.

Pomyslete na to - proč to asi tak ti lidi dělají? Bojí se, jsou strašně vyděšení, že by je lidi přestali brát, kdyby se byť jen kouskem lišili. Chtějí přátele, stejně jako vy, a přátelé se tvoří ze stejného zájmu. Takže... posmívat se oběti je perfektní námět pro tvorbu přátel. Je to kruté a je to lidské. Ale kdo nesoudí? Vy, právě ted, soudíte mě. A bud mi nevěříte, nebo ano. Nebo si říkáte, co za krávu tady píše tyhle nesmysly, které právě ted čtete. A soudíte lidi, kteří se vám posmívají a říkate, jací to jsou blbci. Taky to je názor. A taky je může zranit. Zaslouží si lidé, proto, že nemají stejný názor, pohrdání? A zaslouží si lidé kteří ubližují tvrdší trest než ti, kteří jen soudí v mysli? Taky chtějí jen přátele! A jsou stejně bezmocní proti názorům okolí.

Je to hloupé a nesmyslné. (A je to základní atribuční chyba.) Pomyslíme si, že člověk, který nosí černou, je smutný, ačkoli jsme s ním nikdy nemluvili. A přitom to o něm nic nemusí vypovídat! Ano, může a nemusí o nás vypovídat to, s kým trávíme čas, co si oblíkáme, co děláme. Ale pokud s námi člověk nemluvil, nemá právo nás soudit. Má právo na názor, ale ne na soud. A pokud je ten člověk chytrý, udělá si na nás komplexnější názor, ne jen podle toho, jestli se na první pohled něčím lišíme.


Trocha té upřímnosti... a základní slovo PROČ (zas tolik jsem se nezměnila xD)

8. ledna 2014 v 13:03 | Áj em |  Prostě já
Aneb někdy si musíte říct, že to je prostě v prdeli XD...

Tak po dlouhé době opět na těchto stránkách. 09,11,13... jsou to snad jediný stránky, kde můžu být upřímná, ačkoliv nevím do jaké míry.

Poslední dobou toje hrozně divný všechno... Ostatní mi připadají hrozně sobecký, teda kámošky. Už mě prostě nebaví, že ignorujou, co napíšu a furt si melou to svoje. Ale to jsou takový hovna... já vím, že každý má jiný problémy blabla... a na každýho to působí jinak, jasně, ale kdyby se zamyslely a zeptaly se samy sebe PROČ...
(No. Tahle úvaha vůbec nikam nevede, tudíž jí přeskakuji. )

Poslední dobou jsem zase zblázněná do O. Je to šílený. Myslím tím, že už nechci být jím, ale chci to být já a to je úžasná zpráva, když uvážíte, jak strašně jsem ovlivnitelný člověk, ale... pořád se tak nějak všechno točí kolem něho. Myšlenky, hry, básně, aktivita, dokonce i neaktivita, sny, usínání...

No v tom usínání to je zvlášť šílený, protože si pak připadám jako poskakující gumová kulička a furt sem a tam a nahoru a dolů a doprava a doleva a furt to ve mě poskakuje a já se prostě NEMŮŽU uklidnit. A to jsem v posteli prosím SAMA. ... A navíc už si nepamatuju den, kdy jsem usínala normálně, v pohodě, já-nevím-co. ...

Před pár dny jsem zase takhle v noci poskakovala a "uklidnila" jsem se tím, že jsem si zkoušela představovat O a tak nějak to plynule přešlo do veršů. A byly to jako dobrý verše! :D To se nezdá, ale když básníte takhle v noci, tak prostě máte jiný myšlenky. No a pak mi těch "ztracených" slov v mé mysli přišlo líto, tak jsem si vzala note a napsala to... Tři básně. Jedna šíleně dlouhá a depresivní (ačkoliv jsem vůbec neměla depresivní náladu, ale asi tam byla nějaká ukrytá xD) o rozchodu a lásce a blabla. - tam jsem napsala teda šílený věci o lidech, co je skoro vůbec neznám.

Druhá o mě. O dost kratší. Ale vyloženě o mě. A ta třetí je taková romantická sračka o O (xD), kde jsem narvala všecku tu dobrou náladu a naivní štěstí, co vůbec nevíte, proč ho máte.

A včera... (resp. dneska xD) jsem psala divadelní hru o něčem naprosto šíleným. xD Dívala jsem se na fan stránce O na fotky a najednou to tam bylo... a prostě úplně mi to něco říkalo. Akorát jsem úplně nevěděla co. A pak jsem se dívala na jeden rozhovor a tam byla jedna věta, která prostě... arrg... to bylo úplně ... a musela jsem s tím něco udělat, že. Teda, ale než to v hlavě poskládáte, všecky ty nesourodý informace (představy) , který máte, tak to je docea makačka. :D A je to... já nevím. Minulou noc jsem to viděla, a dneska, jak jsem si to znovu četla, tak už to nevidím, ale... mám pocit, že v tom NĚCO je. (Ale zase je možný, že to je jen vyloženě můj pocit a je to úplně trapná hra naprosto o ničem xD) Ono je těžký něco hodnotit, jako svoji vlastní věc, protože k ní máte citovou vazbu... napsali/udělali jste ji za určitý okolností, s určitou náladou, která se k ní váže (a ted mám zas pocit, že někomu nedopatřením vykrádám rozhovor :D:D:D) ... takže je pak těžký to zhodnotit objektivně. Ale zas některé moje básně prostě vím, že jsou dobré, a když to ostatní kritizujou, tak to jsou prostě kreténi xD (ne, to vůbec není namyšlené XD) ... ne každý taky všechno pochopí, že....

No, každopádně... chtěla bych tu hru dát O. Stejně, jako jsme mu (a jiným) poslala tu báseň... asi chci, aby mi řekl, jak jsem originální a nápaditá a chytrá a prostě... - tohle je vydolovaný úplně z hlubin mě :D:D:D. Ne, že bych si myslela, že mi to skutečně řekne, na to až moc znám svoji představivost (a taky jak to pak dopadá), ale jistá naděje tu je. A to ze mě právě dělá úplnýho idiota.

Nesnáším to. Chcu ho vidět, hrozně moc, ale nesnesu, abych se přitom chovala jako debilní labilní kráva a puberťačka a prostě... to je moc. Moc mimo mě, moc obyčejný, častý... já chcu něco jinýho. Většina holek s ním má fotku a dala mu pusu. Fajn, neříkám, že to není fajn, ale... co z toho... Já ho chci poznat a povídat si s ním skutečně... jako člověk s člověkem, jako rovný s rovným. Jako někdo, kdo mluví a druhý naslouchá. Získat pocit, že mluvíte s člověkem, který vás skutečně slyší... A taky bych.. si chtěla tak nějak ... uvědomit a pochopit to. Takhle... o svých kamarádkách a kamarádech toho asi nevím zdeleka tolik, jako o něm, myslím ty nosné informace. Ale něco jinýho jsou takové ty gesta a mimika a kdy se směješ a kdy seš nervozní, a co tě štve a na co se těšíš. A jaký máš denní problém a co děláš nejradši. Ono je to tka hrozně prostý a zároveň tak strašně vzácný, že fotka a podpis vám prostě nemůžou stačit, když cítíte tohle.

Fanynka? - normální. Až příliš normální, kterou si nikdo nezapamatuje, pokud to není vyloženě bizarní osoba, nebo neudělá něco.
Pomocnice? Ano, to už je o něco víc. Ale nezapamatuje si tě. Budeš mu lítat před očima jako člověk, který se zapojil a o kterém věděl... ale nic víc. Bude to jen jedna osoba, pořád jen jedna z davu.
Umělkyně? Ano, to bych chtěla být. Skutečně být sama sebou i v jeho přítomnosti a nehrát si na nic. A pokud to bude zklamání, pak bude, ale budu vědět, že přesto všechno skutečně JE jedinečnej člověk. A vážně nechápu, jak bych někoho takového mohla neobdivovat. Myslím tím žít skutečně každým okamžikem, aniž by ses stylizoval do nějakých rolí a pořád sám sebou... aniž bys chtěl vrátit čas, jen si jít svou cestou a vědět, že každá zkušenost je dobrá. A i když to byly časy, ve kterých ses cítil hrozně, prostě teď víš, že seš šťastnej a co potřebuješ víc....
Hrozně moc si uvědomuju tu propast mezi námi, protože vím, že já na tohle ještě nemám. Ještě musím hodně dozrát, aby něco tak kvalitního mohla vytvořit a mohla taková být a skutečně dospěla k těm názorům, že to je pravda. Ale ta moje duševní stránka prostě mluví o tom, že máme skoro stejný písma, jsme chaotičtí introverti toužící po radosti a zároveň hloubce a pochopení. Toužící po lásce a vzájemném splynutí a přitom prostě magoři. :D A jsou to strašný romantický sračky apod, ale je to tak. :D ... Samozřejmě, že si uvědomuju i rozdíly, které jsou velké... mimo zkušeností rozdíly je optimismus a schopnost cítit všechno na sto procent a prožívat i to zlý i dobrý pořád naplno. (A to bych si stašně přála, ale nevím... ) A další věci... jako pohotovost, velká sebeironie... dělat si legraci skoro ze všeho, nestydět se projevovat... už ani tolik nevím kdo jsem já a kdo je on, protože nad ním přemýšlím tak strašně často....

No.... hádám, že už je toho tady dost na to, abych to MOHLA ukončit. (ehm... taky si oba všímáme nelogičností, ale mám pocit, že O nemá sklony filosofovat nad téměř VŠÍM. :D:D:D) Achjo. Je to strašně k smíchu a zároveň šílenýýý nýnýný... a mám z toho často depky (ostatně ale.. z čeho ne :D:D:D), ale taky hysterický výbuchy smíchu.
Chcu. Ho. Potkat. A. Mluvit. S. Ním. Prostě. Tak. To. Někdo. Zařidˇte. už. Než. Se. Zblázním. XDXDXD

Ale zároven vím, že bych ho NEMĚLA potkat, dokud pro mě bude znamenat tak moc, protože... to není správný. Nic jsem s ním neprožila, je to jen mediálně známý člověk... (ačkoli výjimečný) Ale není správný abych mu všecko podřizovala. To u nikoho není dobrý. Žádnému člověku bychom se neměli podřizovat (povaha, zájmy..), protože pak pro nás je on důležitější než my samy, ale tak to být nemá. On za nás nežije náš život, my se s tím svým musíme poprat samy. A je to hrozně debilní, jak nějaká holka si kvůli němu řeže žíly a je i debilní, že z toho mám depky, protože PROČ....

(A ted mám trochu pocit, že to je debilní a něco tomu chybí, ale zároven takovým šíleným způsobem geniální :D:D:D - asi se mi to slovo začalo líbit XD no, takže je načase to ukončit, aby to zůstalo v tom filosoficko-dramatickým nádechu a nesklouzlo to k té klasické demenci, co tu často bývá :D:D:D)


Áj em (překopírované z Estranek)


Vezme vás do světa pocitů - skladatel Ravel

2. listopadu 2013 v 22:44 | Áj em |  Hudba
Tak jo... hlasím se s hudbou. Kdysi jsem neměla ráda vážnou hudbu - žila jsem. Ale teď... no, někdy nevím, co bych bez ní dělala. Vážná hudba, hlavně klavírní pro mě, je přesně ten druh hudby ve kterém se můžete utopit a ztratit a nevnímat okolí a jen hudbu.

Tohleto je Sonatina atd od Ravela. To se nedá popsat slovy... to prostě musíte cítit.
Tohle je celá skladba. Nejlepší jsou dle mě první čtyři minuty - to je ta Sonatina.

A tohle je... prostě krása.



Doufám, že se vám hudba líbí. :)



Áj em

Fajn řetězák čornutý od Marti :)

1. listopadu 2013 v 3:06 | Áj em |  Prostě já
Pravidla:
1. Deset faktů o mě (autorovi blogu)
2. Odpovědět na deset otázek od bloggera, který mě nominoval
3. Vymyslet vlastních deset otázek
4. Nominovat pět bloggerů, kteří mají méně než 200 pravidelných čtenářů a o této nominaci je informovat.
Deset faktů o mně:
1.Jsem přemýšlivá.
2.Často si hraju na schovávanou.
3. Nejradši bych byla pořád jiná. I když, jak kdy. Och, vidíte?! :D
4. Někdy mě pocity úplně přesáhnou.
5. Nejradši bych psala/mluvila pořád v hádankách a skrytých významech.
6. Myslím si o sobě, že jsem výjimečná a chytrá. Což ovšem trochu pokulhává s faktem o malém sebevědomí.
7.Nemám ráda zbytečné otázky.
8. Jsem upřímná o tom, co si myslím o druhých lidech/institucích/názorech/věcech.
9.Často balancuju na rozhraní mezi manupulací a tím-co-chci-aby-pro-mě-lidi-udělali-a-udělám-pro-to-maximum. (žádné extrémy)
10. Nemůžu se dívat na zprávy, aby mi z nich nebylo smutno a depresivně apod.
Otázky od Rogue:
  1. V jakém znamení jste se narodili? Blíženec a je to poznat.
  2. Oblíbená příchuť zmrzliny? Vanilka, čokoláda, jahoda, citron, pistácie... :)
  3. Které roční období máte nejraději a proč? Jaro, protože se všechno probouzí. A já miluju barvy a zimě dostávám depresi z toho, jak málo je tam barev. Ale mám ráda všechny období. :)
  4. Kolik cizích jazyků ovládáte? Ani jeden. Mohla bych říct angličtinu, když jsem z ní odmaturovala, ale neudělám to, protože ji nemám ráda a to, že někdy rozumím neznamená, že ho ovládám. Ten jazyk.
  5. Které exotické zvíře pro vás má největší kouzlo a proč? Papoušek. Je plný barev ♥
  6. Chtěli byste umět vracet čas? Proč ano, proč ne? Ne. Někdy... asi jo. Teda... ne, nechtěla bych, ani jednou. Protože když to udělám jednou, budu to chtít udělat po druhé. Napravit všechny chyby, touha po dokonalosti. Nikdy to není jen jednou, jen na chvíli apod. A pak by se z toho stal hnusný kolotoč. Byla bych na něm závislá. Nedělala bych si starosti s tím, co bude, ale s tím, co můžu/musím napravit. Bylo by to strašné.
  7. Jste věřící? Ano. :) ♥
  8. Něco co neumíte, ale chtěli byste umět (například plavat ;)) To je dost věcí. Asi bych chtěla umět vyprávět záživně příběhy, to by bylo fajn... ale hlavně bych se chtěla umět nebát tak příšerně a umět být štastná, jako doopravdy. :) A rozhodně bych chtěla umět prožívat naplno...
  9. V kolika letech byste se chtěli vdát/oženit? Nevím. Fakt nevím.
  10. Věc, kterou byste kamarádovi/kamarádce nikdy neodpustili? To nevím. Zřejmě bych ji ale odpustila později, kvůli sobě, protože nenávist ničí. -Pomsta je sice sladká, ale zhořkne po ní život- to bych si mohla dát do motta nahoru místo toho, co tam mám teď, které naprosto nesnáším a nesouhlasím s ním a je totálně debilbí, ale dala jsem si ho tam ve chvílích velkého sebelitování a vypadá to dobře. Ale už to fakt chce změnu xD :D
Moje otázky:
1. Zážitek, který by sis ráda zopakovala? Žádný. Protože kdybych ho zažívala po druhé... nikdy by to nebylo stejné. A pak by mi třeba nezůstaly ty fajn vzpomínky na ten fajn zážitek, ale měla bych hnusný vzpomínky na to, jak jsem to posrala a jak to bylo celé karikaturní a celkově děs. No a pak byc potom toho určitě litovala. Lol xD :D Ale je to tak.
2. Bez čeho si nedokážeš představit Vánoce? Bez... Stromečku. Vůně. Rodiny. Cukroví. Lásky. Dobrého jídla. Atmosféry. Pohody. Zimy. Dárků.
3. Co si myslíš o svátcích Halloween a sv. Valentýn? Jsou fajn :) je to prostor na vybláznění se, v případě Halloweena... ale u nás se to moc neuchytilo. A sv. Valentýn mi přijde jako dost hloupý svátek, kdy lidi lidem musí něco koupit, aby jim ukázaly, že je mají rádi, protože za to za celý rok neměli čas.
4. Uvažuješ víc hlavou nebo srdcem? Netuším.
5. Nejoblíbenější předmět ve škole? Psychologie osobnosti a rodiny. Máme ÚŽASNOU učitelku.
6. Jsi ráda středem pozornosti? Jak kdy. :)
7. Kdybys mohla strávit den v kůži nějakého slavného člověka (popřípadě filmové nebo literární postavy), kdo by to byl a proč? To bych teda nechtěla :D Chtěla bych se jít podívat do Bradavic, promluvit se Snapem a tak, ale jako JÁ, ne jako někdo jiný. :D :)
8. Tvoje nejhorší vlastnost? Ehm...nevím. Asi... Že nedokážu zůstat stát. Musím furt někam cestovat apod, ale teď myslím v mé mysli. Prostě, uklidnit se a netěkat a tak. Hrozně mi dělá problémy soustředit se na jednu věc :D hned se mi rozebíhají myšlenky a utíkají... a taky egocentrismus ale to nevím úplně jestli je to jen špatné, protože někdy sebe-rozebírání se docela užitečné. Ale zas to nesmíte přehnat, že jo. :D :)
9. Kdybys měla možnost změnit na celém světě jednu jedinou věc, která by to byla? Oh, to nevím. Fáákt nevím. To bych si musela důkladně promyslet a fakt nevím... jako, že by všechno mělo i jiné účinky, než jaké bych plánovala. Jako ne jen ty fajn, ale aj ty horší. A taky i když se něco může zdátna první pohled fajn v praxi už to tak být nemusí, takže... tak no.
10. Vyjmenuj 10 věcí, kvůli kterým by tě lidé měli mít rádi.
Oh, to nevíím... to si musí lidi vybrat sami. Stejně mě nikdo nezná. A já neznám nikoho. Nedokázala bych o druhých říct obyč věci jako co rád jí apod... prostě... nebo ani ty hlavní. Jakože... spíš ty praktický se kterýma se denně setkáváme. A ted nevím, kam jsem se vlastně chtěla dostat. xD
tak jo abych to moc neobkecávala, smysl pro humor, že jsem vtipná, když mám svůj den :D a taky že jsme nápaditá a chytrá a originální a občas dobře radím a dá se se mnou diskutovat a bavit. A že moc lidi neodsuzuju. Eh, snažím se, fakt se velice snažím. :D
(Ale zase je asi tisíc důvodu proč se se mnou nebavit, takže tak. No. Bych to viděla :D) :))
Nedávno jsem v tramce potkala cikána. Už chápu, co proti nim lidi mají XD. Hm... zíral na mě. Ona jeho další dva nevím-co a smáli se. Mě taková debilita hrozně vadí. A taky, když se na mě někdo zírá, musím na něho tež zírat. Nevím proč, prostě jako by mě ten jeho pohled přitahoval. Tfuj XD ale u všech. Skoro. No xD Jo a ještě mě furt opakoval, jakože já zvedla ruku, on tež... to ÚDĚSNĚ LEZE NA NERVY' Zvlášt od takový debi----argh. xD No a já na něj: "Kdybych proskočila oknem, skočil byste taky? Protože pak by to stálo za to zkusit." XD no a on dělal, že to nepochopil, ale o dvě zastávky později NAŠTĚSTÍ vystoupil XD
Tak toť vše :D hehe :D A řetězák doporučuju Allise, když má tak ráda řetězáky... :D fakt tenhle stojí za to si udělat, je fajn. :)
A moje otázky jsou:
1. Pro co stojí za to žít?
2. Jaká je podle tebe ideální charakteristika muže a ženy? (obecně, myslím ve vztahu sami k sobě)
3. Proč myslíš, že jsou lidé takoví, jací jsou? (že nenávidíme a milujeme a tak) A proč?
4. Jaká bys chtěla být? (kdyby nebylo nic překážkou)
5. Jaká je podle tebe charakteristika lásky? :)
6. Myslíš, že někde existuje/existoval úplně šťastný člověk bez výhrad? Myslíš, že vůbec může existova? Proč?
7. Jaké je tvé vysněné povolání, co bys chtěl/a jednou dělat, kdyby peníze apod nebyly překážkou?
8. Co myslíš, že je opravdové štěstí?
9. Jsi štastný/štastná právě ted?
10. Myslíš, že je štěstí konstantní (že je prostě furt po určitou dobu a nemění se jeho síla apod) a nebo nárazové?

Jo, já vím, že jsem to asi přehnala s tím štěstím :D že tam je tolik otázek na to. No ale mě to fakt zajímá ty odpovědi. Takže kdo si to vezmete, tak napište a já vás navštívím a dám koment :) A kdo má pokračovat: Allisa, Hope, Sunamo :)) (jako nemusíte samozřejmě :D)


Áj em (nikdy nevím, kolik těch mezer mám za tím článkem udělat aby to vypadalo dobře :D:D:D)

Deník Mary-May 6

22. října 2013 v 14:34 | Áj em |  Deník Mary-May

A pak jsem zaslechla rozhovor.



"Cyndie, i kdybych měl tu společnou aktivitu vymyslet, tak spolu vycházet budeme. To ti slibuju," řekl až moc rozhodně. Skoro urputně.

"Jo..." řekla mamka tiše. Zněla, jakoby plakala.



No, rozhovor. I jedna věta a mamčino slovo mě dost vyděsilo. Mamka kvůli mně brečela?! To je děsná představa.

A fakt, že se kvůli mně bude Filip snažit najít nějakou aktivitu tak urputně je ještě horší. Představa chvil, jak děláme něco naprosto stupidního a pro nás oba odpudivého jen proto, abychom uspokojili mamčin rozmar se mi v hlavě rozbíhala jako nějaký film. A rozhodně jsem z ní neměla radost. Bylo to totiž trapný. Trapnější, než jeho dnešní pokus. O moc horší a o moc nesnesitelnější. Sakra. Doufám, že to zůstane jen představa...





"Tak, co ráda děláš?" zeptal se mě o dva dny později, když jsme spolu byli konečně sami. Mamka šla nakupovat a po chvílích nuceného přemlouvání z mamčiny strany jsme s Filipem blahosklonně souhlasili, že zůstaneme doma a propásneme ty "úžasné" nákupy. Och, jaká ztráta.

Pili jsme kafe. Málem jsem si ho po té otázce vylila do klína, jak jsem se lekla. Naprosto nemístná otázka. Sotva se za mamkou zavřou dveře, on už kutí plán, jak ji uspokojit. Nemístný. Neetický. Nechutný.


"Jsem sama," vyhrkla jsem z náhlého zlomyslného popudu.

"To nám moc nepomůže," podotkl s lehkou ironii.

"Ráda čtu knížky," řekla jsem v klidu a nenechala se vykolejit jeho protivným výrazem.
"Dobrá. Budeme si tedy navzájem předčítat naše oblíbeně pasáže z nějakých úchvatných knížek," řekl ironicky.

"Proč ne, nejsem proti," usmála jsem se důležitě.

"Obávám se ale, že ty moje budou obsahovat jen biologii," zakřenil se na mě.

Pokrčila jsem rameny.

"Každá knížka dobrá. Alespon se něco nového naučím." Po mojí odpovědi, jsem se zastihla ve škodolibém uspokojení, že jsem ho tak vykolejila. Očividně mu má odpověd a povolnost k této činnosti nebyla zrovna vhod.
"Dobře, řeknu to narovinu," vyrazil ze sebe napjatě a nervozně poposedl.

Pozvedla jsem obočí.

"Rád bych dělal nějaké aktivnější činnosti. Myslím, že při těch se lidé lépe poznají, než při čtení knížek," odmlčel se.

"Co máš na mysli?" zeptala jsem se a dál klidně upíjela ze své kávy. Vyvíjelo se to líp, než jsem čekala. Sledovat jeho bezradnost mi opravdu poskytlo zadostiučinění z HT.

"Mám na mysli... sport."

Nakrčila jsem nos.

"Nemáš ráda sport?" zeptal se znepokojeně. V duchu jsem se ušklíbla.

"To není ten přesný výraz."
"Tak?" pobízel mě netrpělivě.

"Nesnáším ho."
Ticho. Nevěřícný výraz.

"Nesnášíš ho?"

"Jo."

Ticho.
"Proč?"

Pokrčila jsem rameny. "Podle mě je to zabíjení času pro primitivy, kteří jsou natolik neschopní se zabavit duševní činností, že potřebují..." náhle jsem se zastavila ve své nadmíru intelektuální větě, protože mi došlo, že to je vážně hnusné. A jeho pohled mi to taky dostatečně jasně naznačoval. "No, moc mě neoslovuje," dořekla jsem.

Filip se šklebil.

Filip vypadal skoro zoufale.

Nechtělo si mi už dál mučit Filipa.

"Mám ráda jízdu na koni," řekla jsem jemně.
"Vážně?" upřel na mě štěněcí nadšené oči. Pak se zakaboněl. "Neumím jezdit na koni."
"Můžeš se to naučit."
Chvíli mlčel.

"Pokud samozřejmě chceš," dodala jsem.

"Jo, chci..." řekl, ale znělo to tak nepřesvědčivě a vypadal tak neštastně, že bych mu nevěřila, ani kdybych chtěla.

"Nehraj to na mě," zavrčela jsem.
"Ty se mnou nechceš najít žádnou činnost," řekl najednou upřímně. Překvapil mě ten ton i jeho tvář.

"Ale jo, chci," odporovala jsem mu, "akorát ne sport. To je celé. Vážně," přesvědčovala jsem ho, ani nevím proč.
"Nehraj to na mě." zavrtěl hlavou. Zaraženě jsem mlčela. Pak jsme oba vybuchli smíchy, protože bylo jasné, že to řekl schválně.

"Takže co?" usmála jsem se.
"Já nevím..."
"Proč nemáš rád knížky?"
"Mám rád knížky. Ale není čas je číst."
"Se mnou ho mít budeš," namítla jsem.
"Ano, s tebou ano," souhlasil neochotně.
"A pak kdo tady nechce najít společnou činnost!" naštvala jsem se. Jen mávnul rukou.

"Tak o co jde!" Vyhrkla jsem naštvaně. Jeho flegmatický přístup mě vážně naštval. To ON se má snažit najít aktivitu, ne já. Po tom fakt netoužím.

"Nezdá se, že bychom měli něco společného..." vypadal opravdu zdrceně. Zíral do stolu.

"Ještě mám ráda plavání..." překvapila jsem ho jemností svého tonu.

"Ehm... jo?" usmál se.

"Jo," přikývla jsem. "Je ti to vhod?" zeptala jsem se upjatě. Zamračil se.

"Co tím myslíš?"
"Ten tvůj pohled mluví za vše," zavrčela jsem.
Chvíli bylo ticho.
"Nechci s tebou být nepřítel. Doufal jsem, že spolu budeme vycházet."
"Jo. Kvůli mamce."
"Ne jen kvůli ní!" naštval se.

"Jo! Jenom kvůli ní! Slyšela jsem vášrozhovor! Řekl jsi, že i kdybys měl společnou aktivitu vymyslet, tak ji budeš mít!" vybuchla jsem.
"No a? Co ti na tom tak vadí? Aspon tě neignoruju ne? Víš kolik chlapů by tě jednoduše ignorovalo?!" navztekal se.

"Aby se dostali k mojí mamce, že?" řekla jsme s chladným poznáním. "Samozřejmě." Sedla jsem si a zakousla se do toustu s máslem.
"Co ti na tom vadí?! Je to tvoje mamka! Fajn, dělám to kvůli ní! No a?!"

"No a?! ... Co mi na tom vadí... ty nevíš jaké to je když ti do domu chodí desítky chlapů, aby tě učili jenom proto, že by mohli být blíž k mamce. Žádný z nich mě ani neviděl! A už říkali, jak jsem hodná a určitě skvělá... po ní... Nevíš, jaké to je, když se celý život kolem tebe motají lidi, aby se dostali k ní... jako k nějaké celebritě...Neznáš ten pocit, když tě tolik dnů ignoruje, prostě proto, že má na práci něco daleko důležitějšího. Celé dny, celé noci... týdny měsíce... den po dni, kdy jsem na ni čekala do půlnoci.. do jedné, do dvou... byla jsem malá víš, bála jsem se v tom velkým bytě... a ona si to prostě neuvědomovala... a ted..." vydechla jsem.



"Ted mě odvedla do cizí země stovky kilometrů daleko, aniž by se mě předem zeptala... a TED dělá, že se o mě zajímá. Vymáčkne slzy a všichni ji leží u nohou, bezvýznamný můj názor. Ale tak to bylo vlastně vždycky. Takže by mě to nemělo tak překvapovat. A ano je to moje roditelka, ta samá, která řekla, že jsem byla... omyl... výplod nechráněnýho sexu. Takže se nediv, že mi vadí, že se o mě zajímáš jen kvůli ní, protože... víš, už jsem dost stará na vlastní rozhodnutí. A já to rozhodnutí chci... už to tak bylo dostkrát na to, aby to tak bylo znovu..." uvědomila jsem si, že mám v očích slzy. Rychle jsem je setřela. Nebylo to sice moc nenápadné, ale... Filip se na mě díval tak zaraženě, jak jen mohl.



"Dobře..." přikývl. "Nechám tě, pokud chceš. Když budeš... chtít si promluvit, zajít na koně... nebo mi něco přečíst... tak jsem tady," řekl potichu.

"Jo... a Filipe... neříkej ji to. Zdrtilo by ji to. Neumí se vypořádávat s takovými situacemi..." řekla jsem.

"Jo, jasně..." odešel od stolu. Já ven. Byla jsem na pokraji pláče.



Tolik emocí kolik ve mně bylo... to jsem si ani neuvědomovala... věděla jsem, že tam jsou, ale naučila jsem se s nimi žít a nikdo se neptal, nikdo na to nenarážel... až Filip. Nevím, jestli ho mám nenávidět, protože to slyšet nebo proto, že mě pochopil... nebo se tak alespon choval. Ale... jsem mu... z části... trochu... vděčná.





---

Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 2

22. října 2013 v 6:58 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jooo, Allisa si jí přála, tak ji máš mít :) Akorát není tak dlouhá, je naopak o moc kratší.

  1. Nesnáším nateklej kotník
  2. Nesnáším berle
  3. Nesnáším svýho bráchu.
Ten kokot mě sakra nechal trpět cestu s ním! Teda, nebylo to přímo utrpení jako takové, ale zjistila jsem pár chytrých věcí.
A to, že je nesmírně ukecaný.
Že i já jsem nesmírně ukecaná.
A konečně - že je vtipný. Jako ale to není plus. Není to mínus jo, ale plus to taky není, protože není vtipný kvůli hláškám, ale kvůli toho jaký je to debil. Mno ono si řikáte možná, však to je fajné! Aspoň s ním je sranda a navíc, když jsi debil, tak proč ti to vadí, že? Vždyť si taky debil! No, ale tady jde o to, že mě to nevadí, mě to přivádí do rozpaků. Přece jenom nezapomínejte na to, že to bude učitel a pokud se takhle bude chovat i v hodinách, tak ho asi brzo vyfakujou a vůbec. U všech bych se nejmíň posrala smíchy, ale u něho to prostě nejde. Nejde o to, že bych se nesmála, to jako smála, ale nebyla to ta vtipnost v pravém slova smyslu…
No nic, už kecám hovna…
A ten kotník a berle jsou snad jasný… Bolí to jak prase a navíc nesmím nejmíň týden kotník namáhat, takže poslední týden prázdnin v čudu. A to sem se sakra těšila, jak si ho s Lukinem užijem, jak budem chodit na pařbyýýý a hovno.
Achjo…
Ale co už…
Právě ted jsem na netu a vyhlížím si nějakou školu. Je už trošku pozdě, takže se mi kapku minimalizoval výběr, ale to mi nevadí. Na nějaký gymnázko bych stejně nešla.
Přemýšlela jsme o Konzervatoři, ale to bych musela na zdravce vydržet ještě rok a to bych jakože fakt nepřežila, to mi věřte.
NO a jak tak surfuju po tom netu, tak sem našla jednu takou vyhovující. Soukromka, PedL.
Mno, nejsem si jistá, jestli se chci stát zrovna učitelkou, ale to sem si nebyla jistá, ani u té zdravky, tam jsem šla z čistého rozmaru.

"Tati?" volám dolů.
"No?"
"Přijd sem na chvilku!"
"Tak přijd ty sem, máš mladší nohy!" jo, typiko výmluva. Žádný rodič si nepřizná, že se mu prostě nechce.
"Momentálně mám jednu nepoužitelnou!"
"Tak jo…" a pak už jsem jenom slyšela dupání a těžké oddychování a potom jak vrazil ke mně do pokoje.
"Taky jsme tu nemuseli dělat tolik pater!" zasýpal. No sakra a na mě si stěžuje!
"Aspoň už víš, jak se cítím já. Pojd sem!" přilákala jsem ho ke kompu, kde mám načtenou stránku té školy.
"Co to máš…" mhouří oči na obrazovku, jako proti slunku.
"Co je, špatně vidíš?" drcla jsem do něj. On mi to oplatil, ale kapku silněji než já a málem sem přepadla dozadu.
"Jééé!" vyjekla jsem ale tatu to vůbec nezajímá. Ani v nejmenším. Typiko…
Ještě asi stolet se čuměl do kompu a já už málem mrtvá nudou usnula na stole, když se ke mně konečně otočil.
"Ty chceš být učitelka," zeptal se tím nejabsurdnějším hlasem, který existuje. Něco jako kdybych mu řekla, že přestávám pařit a začínám se chovat jako pravá zodpovědná dáma pravidelně se učit a bla bla bla… Ale počkat! On se na to vlastně ptá! No, tak trochu. Nechci tím říct, že učitelé nechlastají, přece jenom znám Martina, ale zodpovědnost a kecání hoven k tomu asi nepatří…
"Ehm… ne, teda… asi… já… možná, nevím… snad!" zařivě se na tatku zubím a snažím se tím zakrýt fakt, že pronesení téhle extrémě složité věty jsem dokázala, jak moc velký debil jsem a jak moc se na tu práci nehodím se svými absolutně nedokonalými vyjadrovacími schopnostmi.
"Jo, jasně…" ušklíbl se tatka.
"Takže dejme tomu, že si ještě nejsi jistá, stejně jako si nebyla s tou zdravkou -"
"Ale zdravka byla úlet, to nemůžeš brát vážně!" namítla jsem okamžitě.
"Jo, a PedL. Je co? Vážné rozhodnutí?" ušklíbl se jízlivě, ironiky a já ještě nevím jak, prostě hnusně.
"Tati netvař se tak, vypadáš jak debil…" hlesla jsem se znuděným výrazem.
"No, přesně o tomhle mluvím. Zdravotní škola aspoň nemohla ovlivnit ostatní, aby zůstali na psychickém vývoji v 17 letech. Ve tvých letech."
"Ale já přece nikoho…" dal před mě ruku, jako znamení stop. Naštvaně jsem se na něj koukla.
"Dobrá. Budu platit 16 litrů školného za školu, ze které za rok nejspíš vypadneš, ale mám jednu podmínku!" namířil na mě ukazováček a já hlasitě polkla, že to muselo být slyšet aji v přízemí. A sakra, tohle bude zlý…
"Nechci na tebe slyšet jedinou stížnost!" zamračil se. Zamračila jsme se taky, ale hned bláznivě rozesmála.
"Haha tati, vtip jak noha. Co dál?" zlomyslně se ušklíbl. Ájé, on to asi fakt myslí vážně. Hele klídek, to zvládneš, stačí jenom učitelům zacpat hubu, nebo je podplatit.
Vrhla jsme na tatku zářivý pohled.
"Dohodnuto!"
"Vážně? Ty neprotestuješ, neječíš, nenadáváš jako dlaždič?!" vypadá tatka mírně zmateně. JO, taky bych byla! Holt si musí zvykat, že má doma dceru plnou překvapení!
"Jo, tak teda jo…" konečně odešel z pokoje. Hned jak za sebou zavřel dveře, uslyšela jsem bouchnutí. A potom další a další, jako by něco těžkého padalo ze schodů…
Rychle jsme se vyřítila z pokoje a čuměla dolů, co se stalo.
"Ééé tati, si v pohodě?" houkla jsme na něho nejistě.
"Mám zlomené žebra, krčí páteř, nohy, ruce, otřes mozku, ale jinak to jde, dík za optání!" zakřenila sem se.
"Tý jo, tady se ty zlámaniny nějak množí!"
"Jak cip…" mumlal, ale to už k němu přibíhala mamka. Zavřela sem zase dveře od pokoje.
No tak fajn, podepsat smlouvu se mnou pojede asi mamka….

Teorie relativity aneb můj postoj ke světu 1

12. října 2013 v 17:37 | Áj em |  Teorie relativity
Tak jo, lidi... xD Hehe, muhahá xD Prostě jsem kdysi psala povídku... děsná komedie. Pak jsem s tím přestala, bo to bylo na mě už moc šílený. Ale včera jsem si to četla a děsně se u toho nasmála, takže si zasloužíte tu to mít :D :D :D

-Je to dlouhé. Přímo MEGA dlouhé. Taky to vyšlo nad na osm stránek ve wordu.- :D

Děj: Jedna praštěná holka prožívá svůj život. V Ostravě.
Postavy: Alice Svobodová, její rodina, Martin, Lukáš, Marek...
Varování: Místy sprosté slova, ostravský slang. :)
Teorie relativity
  1. Bod - Škola je na hovno
  2. Bod - Můj pokoj je na hovno.
  3. Bod - Moje rodina je na velké hovno
KONEC!
"Hej ty debile!" volá na mě z okna můj kámoš
"Co je vole?" řvu na něj zpětně.
"Jdeš ven?" ječí a už leze na strom, aby se dostal do mýho pokojíku ve druhým patře.
"Nejdu, musím dodělat ten debilní referát!" houknu na něj a prásknu do klávesnice, načež se mi celá práce smaže.
"ÁÁÁÁ!" zaječím hystericky. "Tohle už není možný!"
"Všecko je možný!" houkne na mě Lukin, kterej z okna skáče na moji židli. Uvolňuji mu trochu místo.
"Bohužel…" zamumlám ponuře.
"No nic, kašlu na to, cos říkal o tom venku?" spěšně zaklapnu notebook ( protože kdybych se s tím referátem měla štvát další tři hodiny, asi bych se zabila) a obrátím se na Lukina.
Začne na mě nadšeně ječet a strašně rychle drmolit, že nerozumím skoro nic, ale něco přece pochytím.
"Kámoš… PAŘBÁÁÁÁ…. TED….žrádlo…JOOOO!!!"
"Drž hubu vole!" chytnu ho pod krkem.
"Co je?" sípne.
"Mám v tom kapku bordel, co se žrádlem a u koho to je?" zeptám se a pustím ho,aby se mi chuděra ještě neudusil. To by byla strašná katastrofa, protože bych neměla s kým chodit na pařby, jelikož všichni ze střední jsou tak nechutně slušní, až to bolí.
No co dodat, sípal a chytil se za krk.
"Hele, nesimuluj mi tu, chci odpověd!" otravovala jsem.
"Ufff, nebudu ti říkat debil, budu ti říkat ocelová pěst…"
"Super a s tou pařbou?" znuděně jsem se opřela o futra.
"Žrádlo máme sehnat my, jelikož všichni ostatní shánějí chlast atd. a je to u Filipa."
"COŽE?" zařvala sem, až to zadunělo a všecko se otřáslo.
"KLIDNI SE!" dolehl na mě ječák mé matky, po které sem zdědila hlas. Taky ji někdy řeknu at se klidní, až bude mít jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebo ne, vlastně asi neřeknu, to bych pak totiž neměla kde bydlet…
"Takže je to u Filipa jo… A to si jako vážně myslíš, že tam půjdu?" uchechtla jsme se ironicky.
"A proč ne? Budou tam davy lidí, s Filipem se možná ani nepotkáš a stejně nechápu, proč nechceš chodit na pařby svých bývalých kluků!" na konci věty jsem cítila nevyřčený otazník.
"Děláš si srandu? Já nenesnáším jenom Filipa, já nesnáším jeho dům, zahradu, garáž, auto, příchodní cestu i jeho celou famílii!"
"Proč?" optal se nechápavě a v tu chvíli vypadal ještě natvrdleji, než můj brácha a to už je vážně co říct.
"No tak, Ocelová pěst…" přemlouval mě Lukin.
"Tý jo, tak ty si to s tou Ocelovou pěstí myslel vážně jo?" zasmála jsme se falešně a doufala, že změním téma, třeba co jiného jsme čekala, když jsem tak krutá apod. Ale nic takového se nestalo. Quel domagge…
"Hele, nemysli si, že se ti podaří změnit téma!" vrhl na mě významný pohled.
"Lukáši, já tam nejdu!"
"Hahaha! To se ví, že jdeš!"zasmál se falešně a nebezpečně se mu zablýsklo v očích. Ehm, musela bych se hodně mýlit, pokud by se mi jeho nápad měl líbit…

"Nemyslím si…" utrousila jsem nejistě. Ušklíbl se, přišel ke mně a ještě než jsem stihla cokoliv udělat, nebo uhnout, tak mě popadl, přehodil si přez rameno jako pytel brambor, a už se mnou odcházel po schodech dolů.
"Né, co si jako myslíš, že děláš? Tohle to je utlačování, ohrožování svobody, za to se trestá!" vřeštěla jsem, když se mnou procházel našim barákem (hů, vůbec mu nezávidím ty schody, máme jich tam fakt hodně! I když on si tu dřinu vlastně vybral…) a přitom ho bušila do zad.
Ale ani vřeštění, ani bušení nepomohlo.
"Sklapni!" zahulákala na mě matka, jakmile jsme byli v kuchyni.
"Dobře děláš synku, jen si ji odved, aspoň od ni bude klid!" pochválila ho. Hm, tomu se říká pravá rodičovská láska viďte?
"Dík mami, to potěší!" stačila jsme reagovat ještě na její krutou upřímnost, než mě Lukáš vystrčil ze dveří.
"Tak co, už půjdeš po svých?" vrhl na mě provokativní pohled, i když se přitom musel zaklonit ještě víc, než v Matrixu. Šikula.
"Jo, už půjdu po svých…" vzdychla jsme poraženecky a Lukáš mě hodil na zem.

"Kam ty na to násilí chodíš…" prohodila jsme jen tak, jakoby nic, když jsme šli přes park k Filipově domu. Už při pomyšlení na chvíli, že ho znovu uvidím, se mi dělalo blbě, a tak jsme si to snažila zpříjemnit aspoň děláním si srandy z mého báječného nejlepšího kámoše.
"Ty máš co říkat!" zasmál se a žduchl mě.
"No, vždy to říkám, už zase! Ty jseš chlapče, plný násilí!" provokovala jsem ho. Jenom se na mě zakřenil a dál to nekomentoval. Zvláštní… obyčejně by ještě dodal sto tisíc mluvnických výrazů - nespisovných a ted nic. Co se mu asi tak honí v jeho osmnáctileté kebuli?
Lukáš je starší než já. Asi o pár měsíců, nevím přesně o kolik… Seznámili jsme se na jedné akci pomocí mého dvacetičtyřletého bráchy a od té doby jsme nerozluční. Spojuje nás nejen láska k chlastu, jídlu, sexu, srandě a pařbám, ale i nenávist k rodičům, rodině krom sourozenců - starších, domácím úkolům, škole… a tak dále. Prostě my dva se hledali, než jsme se našli. A musím se přiznat, že v ten den, co jsme se poprvé seznámili jsem se smála tak strašně, až jsem se pochcala… krutej osud co? V necelých šestnácti letech…
Ted už jsem samozřejmě starší, je mi skoro osmnáct. Mno, bez sedmi měsíců…ale to se neřeší ne? Stejně vypadám na víc jak devatenáct, aspoň mi to všichni říkaj, tak to je celkem jedno kolik mi je doopravdy.
"Už jsme tady…" probral mě Lukášův hlas z přemýšlení.
"Úch!" Jo, přesně tohle jsem ze sebe vydala, když jsem uviděla Filipa stát na prahu dveří.
"Tak vás tady vítám!" ušklíbl se.

"Čau kámo!" objal se s ním Lukin a já využila příležitosti a vypařila jsem se do víru dění.
Jo, vážně tady je hodně lidí… V kuchyni je punč a lidi si nalívaji, klábosí na barových židličkách, nebo jenom tak postávají. Taky si tady trojice kluků hraje s dřevěnou vázou z Gangy. Vím to, protože jsme tam s Filipem byli minulej rok. To jsme spolu totiž ještě chodili…Ale to už je dávno. (Naštěstí)
Přemýšlela jsem, co asi tak Filip udělá, až mu tu vázu ti kluci rozbijou a měla jsem škodolibou radost.
Šla jsem dál do místnosti, což byl obývák. Tam to vypadá zase úplně jinak. Lidi tu jsou najebaní jak hovada, přestože ještě není ani půlnoc.
Čtveřice kluků a pár holek tu hrajou závody: "Já vychlastám víc panáku jak ty!" klasika, to jsme tež hráli s bandou… A jsem velice pyšná na to, že jsme tyto závody několikrát vyhrála…
Taky tady je zapnutá Markova moderní LCD televize a samo, že fotbal.
Na sedačce hlásající obrovské nadšení z golu, jsme poznala dva mé bývalé spolužáky a šla jsem si k nim přisednout.
"Nazdar!" zahlaholila jsem.


"Čau…" utrousil s pohledem přilepeným na obrazovku. Potom ale vzhlédl a obličej se mu roztáhl do blaženého úsměvu.

"Jé, čus! Co tady děláš?"
"Sedím?"


"Jo, já myslel, že se s Filipem už nikdy nechceš vidět!" ušklíbl se provokativně.
"Taky sem nechtěla myslíš, že tu jsem z vlastní vůle?" zasmála jsme se.
"Jo, to asi fakt ne…" souhlasil.


"A co jinak, jak žiješ? Jak se ti daří na zdravce?" vyptával se.

"Nic moc, je to těžké jak prase, uvažuju o tom, že přestoupím!" sdělila jsme mu. Jo, vážně přemýšlím o tom, že přestoupím, protože mi začíná docházet, že to nedám. A navíc - doktorkou už se vážně stát nechci. Přemýšlím o PedL, že bych byla učitelkou v mateřské školce…. No, ještě uvidím, času mám dost. Ještě… SAKRA!Už jenom týden a bude škola! A já pořád nemám hotovou seminárku… A nejspíš ji ani nikdy nedodělám, takže jediná možnost je přestup.
"JOOOO!" zařval vedle mě Matěj jelikož naši, nebo ti druzí, případně třetí, dali gol. Vážně nevím, fotbal moc nesleduju, když tak jenom mistrovství, to si vážně nenechám ujít, anebo když hraje kámoš někde v Ostravě.
"Hej, proč si zdrhla!" a jé, Lukin mě našel.

"A ty se divíš? Prej: ,Ani se s nim neuvidíš, no to jsem teda viděla, jak se s ním nevidím, beztak si to věděl, co???" zaútočila jsem na něj.
"Ehm… Alice…"
"Co chceš a vůbec, odkdy mi řikáš celým jmé... uch!" jo, přesně to jsem dělala, protože Lukáš mě upozornil na Filipa stojícího hned vedle něho. Ted Lukáš postoupil do zadu a snažil se nenápadně vypařit (mezi náma, je nenápadný jako žirafa v antarktidě) a Filip se posunul vpravo místo něho to znamená, že jsme byli přímo naproti sobě a já se dívala do těch šedomodrých očí a na malou vteřinku chápala, proč jsme s ním vlastně chodila.
Ale pak jsem se vzpamatovala.
"Jsem rád, že jsi přišla… chtěl jsem tě vidět…"
"Já bych nepřišla, to můj údajný nej kámoš mě tady dokopal!" vrhla jsem významný pohled na vzdalujícího se Lukáše a viděla, jak se zazubil. Teda až já s ním skončím, tak ty zuby nejenže mít nebude, ale ani si nebude pamatovat, že nějaké kdy měl!!!
"Stejně jsem rád, že tě vidím." Přiznal.
"No, aspon jeden z nás!" odfrkla jsem si a snažím se o znudění výraz, ale ani náhodou mi to nejde, PROOOČ!
"Al, proč si taková?" optal se mě a do klidného tonu dal podtón lítosti.
"Filipe, já… tohle to už je za náma a já už to nechci prožívat znovu, chápeš? Prostě …" chtěla jsem pokračovat, i když vůbec netuším jak, ale přerušil mě.
"Já tě taky nenutím to prožívat znova, jen …"
"Jen co…?" vyhrkla jsem netrpělivě. Nemohla jsme se zbavit pocitu, že at řekne co řekne, nebude se mi to líbit.
"Chci abychom byli kamarádi a mohli se normálně vídat." Dokončil nakonec. "Chyběla jsi mi…" dodal. V normálním případě bych řekla, že on mi nechyběl ani náhodou, ale ted jsem nějak nemohla… On v sobě mě něco, co mi zabraňuje se k němu chovat hnusně bez toho, že bych toho později litovala. A i když jsem s tím dělala všecko možné, stejně mi to nebylo nic platné. A měla jsem na něho děsný vztek, že mu to nedokážu říct ani ted, po téměř dvou měsících rozchodu.
I když je fakt, že ode mě bylo hnusný, že jsem ho nechala na začátku prázdnin, ale podle všeho tím nebyl nijak extra zdrcený. Nebo to tak aspoň nevypadalo, když se na pařbách plazil po jiných kočkách a exhibicionisticky tančil na stole. Tohle mi říkal Lukáš. Já teda nevím, jaká je pravda. Koneckonců, Lukin to mohl úplně v pohodě překroutit a říkat to, co se hodilo do krámu Filipovi. Tím nechci říct, že by mi to nějak vadilo. Já o něho totiž nestojím ani jako o kamaráda, i když sama nevím proč a proč se ho vlastně tolik straním.
"Čekáš, že řeknu, že jsi mi taky chyběl, a že si mi to v podstatě sebral z pusy, že chceš abychom byli kamarádi?" zeptala jsem se ho a byla velmi zvědavá na odpověď. A taky jsem s cítila kapku provinile, že ho tak dusím, ale prostě mi to nedá.
Mírně se usmál.
"Čekám, že mi řekneš pravdu, jako jsi vždycky říkala, přestože byla sebehorší a toho si na tobě vážím." Dobře z toho vykličkoval. Ale není pravda, že bych mu vždycky říkala pravdu až byla sebehorší. To ne. Někdy jsme mu lhala, jako když jsem nechtěla aby věděl, že moje mladší ségra je na to dost hrozně psychicky a kvůli tomu jsme hotová i já. Né, že by to nepochopil, spíš by to rozmazával. Nenechal by to jen tak být, ale snažil by se mi pomoct různými radami jak z toho ven, což je moc fajn, když o to stojíte. Ale když nestojíte o nic víc, než o trochu klidu, blízkosti toho druhého a pochopení, je to děsně otravný.
"Jo, to jo…Ale v tom případě bych ti musela říct, že ty jsi mi nechyběl…" nesnáším fotbal. Ted se asi nebudu dívat ani na to mistrovství. Konečně jsem se odhodlala mu říct pravdu, i když děsnou, a zrovna mi to musí pokazit ti kreténi, kteří řvou jak na lesy, že je GOOOOL….
"Promiň, co jsi říkala?" optal se mě s úsměvem, když se utišili. Vy si jistě říkáte, však co tak to řekni znovu ne….
Problém je ale v tom , že já to podruhé nedokážu! Nedokážu se dívat do těch jeho citlivých šedomodrých duverivych očí a bezcitně říct, že ne.
Takže co mi zbývá?
"Dobře…Budeme kamarádi!" rozhoda jsem se a vesele se mu podívala do očí. Naneštěstí už mě zná nějaký ten pátek a neskočil mi na to.
"Al, pokud nechceš, já to pochopím!" ujišťoval mě. Jo, stejně jako pochopí ten rozchod? Tak to bych se teda dočkala…
"Ale ne, fakt chci, abychom byli přátelé!" ujišťovala jsem ho zase . Chvilku se na mě nedůvěřivě díval, ale po mém vytrvalém úsměvu jsem ho přece jen přesvědčila.(Ne že bych chápala, proč se o to tak snažím…) A přátelsky jsme se objali.
V tom jsem uviděla Lukáše, který se na mě zubil a ukazoval mi vztyčený palec. Ale kupodivu mě to ani nenaštvalo. Cítila jsme se totiž v Filipově blízkosti klidně a bezpečně, ostatně jako vždycky. On mi dával vždycky pocit jistoty a lhala bych kdybych tvrdila, že když jsem ho dobrovolně ztratila, tak že mi to nechybělo. Ovšem to z něho bylo jediné, co jsem postrádala.
Když jsme se konečně pustili, bylo mi na jednu vteřinu líto, že už s ním nejsem, ale okamžitě jsme se toho zděsila a otravnou myslenku zavrhla.
"Můžeme někdy zajít ven!" navrhl.
"Jo, to můžem…" přikývla jsem a sklonila hlavu.
"Dobrý?" zeptal se.

"Jo, proč by ne!" trhla jsem rameny. "Tak zas někdy!" mávla jsme na něho a viděla, jak mě smutně pozoruje. Sakra já toho Lukina zabiju!!!
"Pojd!" zavrčela jsme na Lukáše hrozivě, chytla ho za ruku a jako malého smrada ho vytáhla ven.
"Co si to jako o sobě myslíš, tys nejenže věděl, že se s ním stoprocentně setkám, ale ty ses s ním domluvil co? Požádal tě, abys mě přivedl! A tys mi v poho nakecal, že se s ním vidět nemusím přestože jsi věděl, že to je stoprocentní lež!" ječela jsem na něho.
"Ale no tak, uklidni se, přece to nebylo tak hrozný ne? Vždyť jste se usmířili!"

"Nebylo tak hrozný? No tak to se vsad, že bylo! A vůbec já se s ním usmířit nechtěla, on mě k tomu psychickým vydíráním donutil!" vřeštím jak na lesy a je mi jedno, že nás možná Filip slyší.


"Psychickým vydíráním, děláš si srandu?" zasmál se.
"TO NENÍ K SMÍCHU!!!"
"Ali, ale on ti říkal že chce, abys k němu byla upřímná a potom se tě ještě ptal, jestli to je fakt pravda. Mohla si z toho vycouvat, tak proč si to neudělala, když je ti tak moc proti srsti?"
Hm, tak tímhle mě dostal. Nemám vůbec páru, jak mu odpovědět.
"Jo, jenomže… víš já mám strach, že se bude chtít vrátit…" odpověděla jsme popravdě.

"Že mu nebude stačit jen kamarádství. Viděla jsem, jak se na mě díval a čistě kamarádský ten pohled fakt nebyl. Vím, že si nás chtěl usmířit, protože ti na něm záleží a vůbec…. Jenomže já bych možná nenašla odvahu mu znovu říct, že už s ním být prostě nechci, stejně jako jsem nenašla odvahu mu říct, že bude lepší, když nebudem ani kamarádi…"

"Al… to je mi líto…" omlouval se zkroušeně.


"Zapomeň na to, už se stalo…" mávla jsme rukou. "A kdo ví, možná že to kamarádství s ním nebude tak hrozné!" dodala jsem s nehraný úsměvem.
"Jo… Tak pojď dovnitř, někoho ti chci představit."
"Ehm… koho?" zvedla jsem tázavě obočí.
"Nej kámoše od tvého bráchy!" ušklíbl se. Rozesmála jsem se.
"Už zas?"
"Jo!" spolu jsme propukli v neuvěřitelný chlamec, přestože jsme vůbec nevěděli proč.
"Znám ho?"
"Od vidění určitě, ale brácha nenašel čas ti ho ještě představit, protože si vždycky někam zdrhla bud ty, nebo on."
"Jo, takže na sebe máme fakt štěstí!" ušklíbla jsem se ironicky.
"Jo, dalo by se to tak říct!" oplatil mi škleb.
Šli jsme teda zpátky do domu a procházeli různé místnosti a mávali na lidi, které známe. Když jsme všechno prošli nejmíň třikrát, tak už se Lukáš doopravdy naštval.

"Sakra, kde vězí!" zahřměl.
"Kdo?" zeptal se ho nějakej kluk.

"Martin!"

"Jo, ten šel asi chcát…"
"Sakra, chceš mi namluvit, že chčije půl roku?"

"No to ne, ale je tam řada jak piča…"
"Aha, jo tak… Al, né, že zas někam zdr…Sakra ona už tu není!"
"Kdo?!" zeptal se ho jeho kámoš. Ale já u téhle zajímavé debaty nejsem, protože jdu chcát.
Ale řada není, což je potěšující když uvážíte, že se mi chce už od odchodu z domu.
Tak jsem se teda vychcala, umyla ruce a u zrcadla stihla zatančit Káju Gotta - Trezor. A zazpívat.
Bohužel tam přišla nějaká pipina a vrhla na mě tak děsnej pohled, že jsem ji měla chut poslat do…
"Jdi někam!" vybafla sem na ní a ona se urychleně hnala na hajzl.
Pak jsme vyšla, ale furt si zpívala a tančila, protože jsem HEPYY!!
A toho se musí vyžít ne? No a jak sem tak tančila před tou horou lidí, z níchž většina se na mě čumí jak na naprostého dementa a radši mi uhýbají z cesty, tak jsem dotančila až k pánským hajzlům, ale jelikož jsem zrovna u závěrečného konce nevšimla si, že z hajzlu pochoduje jeden chalan, který si mě očividně taky nevšiml (to už je co říct), bo se s někým bavil a tak jsme do sebe narazili plnou silou, čelním nárazem.
Oba jsme vykřikli pár sprostých nadávek.
"Sakra, kterej kretén!" on.
"Doprdele už se tu nemůže ani tančit?!" já.
Pak jsme se na sebe ale podívali. Nepředstavujte si nějakej románek typu: "Ach, on má tak krásné oči!" a dívali se na sebe pět minut a potom spolu odešli jako štastný pár a zůstali spolu na věky věkům…No FUJ! Tak z tohohle se mi udělalo celkem kvalitně blbě.
Ne, my se na sebe dívali sotva dvě sekundy.
"Jé promiň, já nevěděl, že někdo jde!" omlouval se.

"Né, to já si nevšímala okolí a tančila Káju Gotta!" po tomhle výstupu jsem se rozchechtala jak chechtací pytlík.
"No nic….jakže se jmenuješ?" snažím se předstírat normálního člověka.

"Jo… mhm Martin!"


"Těší mě, já jsem Alice, ale klidně mi řikej Ali!"
"Tak dobře Ali!"
"Můžu tě pozvat na drink jako odškodnění za to, že jsem tě shodil?" mile se na mě usmál.
"Jistě!" souhlasila jsema tak jsme šli k baru.
Kopli jsme do sebe několik panáků wisky a když byli v povídací náladě, jakože mám pocit, že ani on není nijak mlčenlivý, stejně jako já, tak jsme se rozkecali tak, že si málem řekli svůj životopis.
Já jsem mu říkala, že dělám zdravku ale asi přestoupím, bo mě to nebaví. On se mi zase svěřil, že ted bude nastupovat na nějaké gymnázko jako učitel chápete to? Ale tak co, stejně se s ním dost dobře kecá.
Pak začal hrát nějakej ploužák a tak jsme se oba ve stejnou chvíli zeptali, jestli jdem tančit.
Takže samo, že jsme šli. Viseli jsme na sobě a kecali také hlášky, že jsem z toho nemohla.
(Já - sloni honí veverky! On - kukačka se mě ptala, kde jsem nechal vlasy! My - HAHAHAHAHAHAHA)
Ostatní nás okřikovali at ztichneme, že to je ploužák a tím pádem romantika, ale my se furt chlamali jak postižení až jsem spadla na zem a on na mě, ale ani to nám nezabránilo v řvaní smíchy na celý barák.
A takhle nás našel Lukáš. Ale naneštěstí nebyl sám, byl s ním Filip. A tím smutným pohledem a vyčítavýma očima mi došlo, (je to k neuvěření, že mě něco došlo v hodně napitém stavu) že se pořád nevzpamatoval z toho rozchodu, a že si o mě myslí, že jsem děvka a potvora. Tse! Je fajn teda, že to ignoruju a chlamu se furt dál jako postižená. Martin ani nepochytil, že za náma někdo stojí a čumí na nás.
"Tak už jste se stihli seznámit!" konstatuje Lukáš nevěřícně.


"Jo, a co jako?" vyprostila jsem se zpod Martina a zamířila k Lukášovi, který si mezitím sedl na barovou židli.
"No, to je ten, kterého sem ti chtěl představit!" šklebí se jak kokot.

"No, já se sním srazila u hajzlů…" povídám a přitom čumím, jak se Martin s námahou zvedá z parketu a míří k nám.

"Čau Lukin!" plácli si.

"Nazdar brácho, tak už se konečně znáš s Al, kterou sem ti chtěl, i Honza, představit tak dlouho!"
"Jo, jo!"

Tak jsme tam tlachali o naprostých zbytečnostech ještě HODNĚ dlouho a potom se sebrali a šli dom, jak z nás vyprchal chlast.
Lukáš mě šel doprovodit - koneckonců bydlí vedle mě a Martin domů.
"Alice, vzbuď se!" řve na mě se smíchem můj brácha. Jeho hlas poznám i v noci, i v ožralosti, i když by byl kosmicky změněný. Má tak strašně zapamatovatelný hlas, že to ani není možné. Prostě si ho každý pamatuje a tak se někdy stává, že ho na ulici zdraví lidi, které vůbec nezná. Ale je fakt, že je tak děsně zapomnětlivý, že se mu to vykouří z hlavy. Tuhle vlastnost mám po něm.
A co mi zbývá, než vstát?
Tak jsem se vyhrabala z ultra maxi pohodlné postýlky do zataženého rána.
"OBĚĚĚĚD!" ječí dole mamka. Uhm, tak dobře, do zataženého poledne, ale to není tak strašný, když jsem šla spát tak ve čtyři ne?
"DĚLÉÉÉJTÉÉÉ!!"
"Už jdeme maminko!" zavolal dolů se smíchem Honza.
"Rychle na sebe něco hod a pojd, at se nezblázní!"
"Tak jo.." povzdechla sem si a natáhla modrý šustky a červený tílko.
"Sekne ti to!" vztyčil brácha na můj vzhled palec.
"Haha! Neberu to, že je to děsně vtipný, ale zeptám se proč mi to jako řikáš, když poklony neskládáš ani svý holce!" ptám se ho, když tapkáme po schodech dolů. Mno, skáčem!
A je to fakt. Vážně neskládá poklony ani svý holce, protože mu to příjde moc trapný a ohraný. On ty poklony skládá jinak, ale to by v sourozeneckém vztahu působilo "lehce" nechutně a navíc incest je nezákonný.
"Náhodou jo!" ohradil se. Ušklíbla sem se.
"Orgasmem, co?"
"Pche, vůbec nerozumíš romantické duši!" ohrnul nos. Rozesmála jsme se tak, že jsem zakopla o poslední schod a rozmázla se na podlaze, ale to mi nebránilo se chlámat v klidu dál.
"Ehm, Ali, není ti nic?" Cože? Ten hlas znám! Ale odkud? Hm… přemýšlej… Ali zapoj mozek! Jo, už vim! Martin! Ale … MOMENT!
Zvedla jsem hlavu, abych si mohla potvrdit, případně nepotvrdit domněnku.
"Jo je…" zamumlala se. Sakra, mam ho zabít?
Ale asi to nepochopil a podal mi ruku. Odmítla jsem ji a vstala sama, ale to sem neměla dělat. Asi jsem si přitom pádu nějak poškodila kotník, nebo něco, že jsme se neudržela a spadla jako hruška. Naštěstí ale bráchovi do náruče, né jak je ve všech romantikách, do nastaveného náručí mého milovaného och, jak romantické! Ale nic, zpět k pádu.
"Ségra, v klidu ok? Já vím, že seš z Marti tak nervózní, že to jde jen těžko uskutečnit, ale nesmíš to dávat tak najevo!" podotkl vtipně brácha…
"Brácha nefantazíruj!" odbyla jsem ho a zkoušela se postavit na vlastní nohy. Bohužel neúspěšně.
"Segra nech toho, nebo si ještě zlomíš ruku!" okřikl mě Honza po pátém neúspěšném pokusu, kdy jsem nespadla na bráchu, ale nalevo od něj a ruka se mi přitom nějak divně zkroutila. Naštěstí mě ale zachytil a nevrazila sem do zábradlí.
"Já ale nemám zlomenou nohu!" protestuju.
"Jo, ta co?" ušklíbl se brácha jízlivě.

"Mam nateklej kotník, to už se mi přece stalo…" zabručela jsem.
"Tak jedem na pohotovost…" zavelel brácha. Zahulákal něco do obýváku a pak se obrátil na Martu.
"Jdeš s náma?"
"Jo,"
"Fajn, aspon ji budeš dělat společnost!" ušklíbl se.

Kam dál